Aktuality

Aktuality:

10-6-2016: Grimrock anglicky nebude, pro ty, co to chcou číst, tak na http://talesfrom-hell.blogspot.com to je. Tady anglicky nebude a tam nebude česky. Protože kdyby to bylo všechno na jednom místě, tak v tom budu mít guláš já, o vás ani nemluvě.

27. září 2014

Dívka-vlk 3 - Svatá dýka: Kapitola 8 - 11

Než začneš číst:
Zde je dalších několik kapitol z povídky Dívka-vlk 3. Tentokrát je kapitol méně, ale pořád se jedná o docela dlouhou část - zhruba 10 stránek. Doufám, že se vám povídka bude zamlouvat.
Ještě bych se také chtěla omluvit, že názvy kapitol postrádají diakritiku, ale font, kterým jsem to měla psané ve wordu diakritiku nepodporoval.

Kapitola VIII: Do viru vod


„Co se to právě stalo?“ zeptala se Jenn.
„Nevím, ale mám jistou teorii,“ odpověděla Adrien.
„Tak mi ji pověz,“ dožadovala se mladší dívka, „protože já žádné vysvětlení nemám.“
„Myslím, že klíčem k tomu, abychom se dostaly z té krypty, byly právě ty věci v truhličce.“ vysvětlila Adrien, „nic jiného mě totiž nenapadá.“
„Co je vůbec na tom papírku?“ zeptala se Jenn, když si, opřené o bok Elbait, začaly prohlížet ty dva podivné předměty.
Adrien tedy vyndala papírek a ulomenou čepel a oboje položila před sebe do trávy. Jenn okamžitě po papírku skočila a začala si ho pročítat.
„To je divný...“ zabrblala a obracela papírek hned na jednu a hned na druhou stranu.
„Dej mi to,“ vyzvala ji Adrien, protože sama byla strašně zvědavá, co, že to tam vlastně je.
Jenn jí tedy papírek podala a Adrien ho začala zkoumat. Papírek byl opravdu podivný. Z jedné strany byl jakýsi verš a z druhé, tam byla mapa.
„Poslouchej, 'Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál,' no nezní to divně?“ přečetla Adrien verše z papírku.
„Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál?“ opakovala Jenn, „co to jako má bejt?“
„Tak to bych ráda věděla sama...“
V tu chvíli se probudila Elbait a když viděla, že si dívky něco prohlíží, natáhla čumák a podívala se taky. „Co to tam máte?“ zeptala se, až dívky nadskočily.
„Můžeš přestat každýho takhle děsit?“ vyplísnila ji Adrien. „A jediné, co tu máme, tak úlomek čepele a divnou říkačku,“ Adrien ji znovu odrecitovala.
Pak Elbait udělala něco nečekaného. Vypustila tenounký proud ohně přesně na čepel, která ležela před dívkami. Ale když oheň na úlomku pohasl, čepel zářila dál. Tentokrát svým vlastním světlem, zbarveným do stříbřita.
„Co to...“ začala Adrien, ale Jenn ji přerušla.
„Adrien, něco mě napadlo. Možná by to mohla být...“ ale nedořekla, protože její hlas zanikl v řevu bojových trubek, z jejichž hlasu Adrien stydla krev v žilách a na mysl vytanuly dávné vzpomínky.
„To ne...“ Adrien zbledla a sáhla po meči.
„Co se děje? Co to je za trubky?“ ptala se Jenn a schovala úlomek čepele a kus mapy s říkankou.
„Dávní nepřátelé.“ řekla Adrien a po menší odmlce pokračovala: „Tohle, to jsou trubky Borguovy armády. Armády pod velením démona, kterého jsem já a mí přátelé porazili před sedmi lety u jezera Smrti v Tristarii. Nevím, jak se mu to povedlo, ale zdá se, že je znovu na tomto světě a evidentně připraven k boji...“
„A co s tím uděláme?“ zeptala se Jenn.
„V tuhle chvíli nic,“ prohlásila Adrien a zaposlouchala se, odkud táhlý zvuk trubek šel.
„A proč ne?“ zeptala se Jenn.
„Protože celou armádu se nám prostě porazit nepodaří.“ odpověděla nasupeně Adrien, „rozhodně ne dřív, než sestavíme tu zatracenou dýku.“
„Nasedněte, ten zvuk se blíží, měly bychom vypadnout,“ poznamenala Elbait.
A tak dívky nasedly a Elbait se vznesla do vzduchu. Aniž by se někoho ptala na směr, automaticky zamířila na opačnou stranu, než byla ta, z které se ozývaly trubky armády. Křídla protnula vzduch a dračice začala nabírat rychlost, až Adrien a Jenn kolem uší hvízdal vítr.
Letěly dlouho, skoro celý zbytek noci, až dívky, které byly vyčerpané z dobrodružství v kryptě, nakonec usnuly. Elbait zpomalila, aby je náhodou nevytrousila, když to zpozorovala. A tak pokračovaly v cestě až do rána...

Elbait opatrně přistála na útesu, o který se rozbíjely vlny. Tentokrát neprovedla žádné ze svých střemhlavých přistání, protože dívky na jejím hřbetě ještě stále spaly. Když přistála, dívky se pomalu začaly probouzet.
„Kde to jsme?“ zamumlala Jenn ještě v polospánku.
Adrien Jenn nevěnovala nejmenší pozornost a místo toho seskočila z Elbaitina hřbetu a začala se rozhlížet kolem. Ale jediné, co kolem viděla, byly holé skály a v dálce na jihu vysoké hory.
Potom se otočila a přistoupila na kraj útesu. Když pohlédla dolů, spatřila jen vlny narážející na útes. Alespoň si to myslela, ale když se dívala delší dobu, zjistila, že již nehledí jen na rozbouřenou hladinu, ale na obrovský vodní vír a jak tak sledovala jeho pohyb, uvědomila si, že jí to něco připomíná.
Ale než stihla vymyslet, co, stanula vedle ní Jenn. Pohlédla také dolů, ale jediné, na co se zmohla, bylo prosté: „Wow...“
Až pak to Adrien došlo... „Do víru vod!“ vykřikla a začala hledat papírek s básničkou. „Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál,“ odrecitovala nakonec celou říkačku.
„A co jako?“ zeptala se Jenn, které zatím nedocházelo vůbec nic.
„Ty to nevidíš? Ten vír...“ vydechla Adrien, „Do víru vod, myslím, že je myšlen tento vír. A navíc jsme i u úpatí skal.“
„Jo, ještě najít loď a nechat se vést dál.“ poznamenala sarkasticky Jenn.
„Nemyslím, že ji budete muset hledat dlouho,“ ozvala se Elbait, „Jednu tam dole vidím.“
A skutečně, když se dívky dobře podívaly, viděly mezi útesy zaklíněnou pramici.
„Ale jak se tam chceš dostat?“ nadhodila Jenn to, co Adrien již chvíli promýšlela a stále docházela k tomu samému drastickému nebezpečnému řešení.
„Seskočíme z Elbaitina hřbetu.“ oznámila Adrien svůj divoký plán.
„Ty ses asi zbláznila, ne?“ rezolutně zakroutila Jenn hlavou, „Já se zabít nehodlám.“
„Tak zůstaneš s Elbait a já půjdu sama, nikde není psáno, že musíme jít obě.“ odpověděla Adrien, která již přemýšlela i nad touto možností.
„A myslíš, že to zvládneš sama?“ optala se s obavami Jenn.
„Myslím, že ano a navíc, nebudu sama, nedokážu to vysvětlit, ale mám pocit, že mě celou dobu provází nějáký anděl strážný.“ odpověděla Adrien.
„Dobře.“ souhlasila tedy nakonec Jenn.
„Deme na to.“ křikla Adrien a vyskočila Elbait na hřbet, „pro tebe se Elbait vrátí, až budu tam dole.“
„Hodně štěstí.“ řekla Jenn a odstoupila od okraje.
Nato se Elbait vznesla a střemhlav se řítila vstříc víru vod. Hnala se přesně na místo, kde byla lodička. A když byla ve správné výšce, roztáhla křídla a odrazila se zadníma nohama od skály, při které se ve svém pádu držela. Ve stejnou chvíli Adrien vyskočila a udělala přemet vzad a dopadla přesně tam, kam chtěla – do malé lodičky zaklíněné mezi dvěma špičatými útesy.
Po dopadu se celá lodička zachvěla a náraz ji vyprostil ze sevření skal. Následně se malé lodičky chopil vír a začal jí stahovat do svého středu. Odhodlaný výraz na Adrienině tváři ale prozrazoval, že je to něco, co očekávala. Jak by taky ne, když se v básničce říká do víru vod.
Adrien v pokleku sledovala vodu před sebou a levou rukou se pevně přidržovala okraje loďky. Jak ji vír stahoval stále víc do středu, lodička se nakláněla čím dál víc, až měla Adrien co dělat, aby se udržela.
Nakonec se lodička úplně překlopila a Adrien se nebyla schopná již déle udržet. Pustila se a říkala si, že tohle je asi její konec, ale ve stejnou chvíli, kdy se pustila lodičky, propadla jakýmisi plochými dveřmi vytvořenými tekutým světlem neznámo kam...

Kapitola IX: Demon ticha


Adrien dopadla a když se trochu vzpamatovala, rozhlédla se kolem sebe. Byla v podzimním lese. Všude na zemi se povalovalo spadané listí a okolo se vypínaly stromy. Na většině z nich již žádné listí nezbylo. Ale to bylo jediné, co bylo k vidění. A také bylo ticho. Naprosté ticho, až strašidelné. Jediné zvuky, které bylo slyšet, byl Adrienin dech a tlukot jejího srdce.
Adrien to ale v tuhle chvíli moc nezajímalo. Místo toho ji zajímalo, co je tohle za místo. Rozhodla se, že se vydá na průzkum. Z mýtinky, na které přistála, vedla jedna jediná cesta a tak se vydala po ní.
Cesta vedla pořád rovně, ale zatím nebylo vůbec jasné, kam. Adrien kráčela již nesmírně dlouho a ticho, které ji obklopovalo, na ni začalo doléhat a začalo ji to deptat.
„To tady vážně nikdo není?!“ vykřikla jen tak do prázdna, ani nečekala žádnou odpověď. Nicméně, té se jí dostalo. V podobě větru, který jí prohrábl hlasy.
Adrien okamžitě sjela ruka k jílci meče, pak jí ale došlo, že větru by asi mečem moc neublížila, proto vytvořila jiný meč. Kouzelný, který sršel bleskem a ohněm. Pak se zaposlouchala do větru, který kolem ní nepřestával proudit.
Svistot, který proudění větru vyvolávalo, zformuloval slova: „Větrný král, v oblacích stál. Ticho a klid, tak to má být. V chrámu z mramoru, Démon ticha dlí. Kde hledat dál, to jen on ví.“
Co má tohle znamenat? Uvažovala Adrien. Pak jí ale na mysl přišla říkanka, která ji sem dovedla. A souvislost se přímo nabízela.
„Je to snad další část hádanky?“ zavolala do větru.
Jenže žádná odpověď tentokrát nepřišla. Adrien již chtěla pokračovat v cestě, ale zastavilo ji další zavátí větru. Přivál jí do ruky kousek papírku. Podívala se na něj a jak předpokládala, byla na něm napsaná říkanka, kterou jí řekl vítr. A na druhé straně byla další část mapy.
Dobře, tak tomu budeme věřit a budeme se tím řídit.
Adrien vykročila dál po cestě a obezřetně se rozhlížela. Nechtěla, aby ji něco překvapilo a také nechtěla nic přehlédnout. Nebála se, že by něco přeslechla. Její uši byly mnohem citlivější na zvuk, než uši normálního člověka. Co také čekat od Dračí lady. A navíc, poté, co vítr utichl, bylo opět nehorázné ticho.

>>>*♥♥♥*<<<

Jenn sledovala Adrien, jak se noří do víru a viděla i záblesk světla, když ji pohltil. Jakmile světlo pohaslo, vír, který byl do té doby rozbouřený, se uklidnil.
„Tak, a co bude teď?“ obrátila se Jenn an Elbait, která právě přistála vedle ní.
„Teď počkáme, než se Adrien vrátí. Je docela možné, že to bude na jiném místě, ale to by neměl být problém. Dokážu ji lokalizovat, jakmile se vrátí na tento svět.“ odpověděla Elbait.
„Co myslíš tím „na tento svět“? Zeptala se Jenn.
„Tím myslím, že necítím její přítomnost. A to se může stát jen za dvou okolností. První je, že by byla mrtvá, ale tomu nevěřím. Druhá možnost je, že je v jiném světě, v nějáké jiné dimenzi. A popravdě, myslím si, že je to pravděpodobnější. Jak říkám, nevěřím tomu, že by byla mrtvá.“ vysvětlila Elbait.
„Dobrá, tak počkáme. A jelikož jsi řekla, že není jisté, kde se oběví, až se vrátí, tak můžeme docela dobře čekat tady.“ ozmámila Jenn a posadila se na skálu.

>>>*♥♥♥*<<<

Před Adrien se tyčil chrám, který byl, jak zjistila po menší obhlídce, celý celičký z mramoru. To vypadalo slibně, protože přesně o takovém se mluvilo v říkačce, kteoru jí sdělil vítr.
Chrám měl jednu zvláštnost. Stál na vysoké hoře. Hora byla tak vysoká, že se vypínala až nad oblaka. A když Adrien pohlédla dolů, mohla mraky vidět, jak se mezi sebou prolínají a zakrývají zemi tam dole.
„No, když tu budu stát, tak ničeho nedocílím.“ řekla si Adrien a vykročla ke vchodu do chrámu.
Na prahu chvilku zaváhala, ale nakonec odhodlaně vstoupila dovnitř.
Uvnitř chrámu byla tma a hrobové ticho, ostatně, jako všude v tomhle podivném mlčenlivém světě. Adrien se, kráčejíc vpřed, rozhlížela kolem sebe. Pravdou ale bylo, že i přes svoji schopnost dračích očí, viděla jen velmi málo. Skoro ani neviděla okolní zdi.
Najednou se před Adrien vynořil obrovský oltář. Byl tak vysoký, že musela zaklonit hlavu, aby dohlédla na vrchol. Ovšem to, co nahoře uviděla, ji dost udivilo. Seděl tam totiž rohatý démonek, který se šibalsky tlemil.
„Co jsi zač?“ křikla Adrien, v ruce meč, ze kterého sršely blesky, protože ho nabila kouzlem.
„Zkus hádat.“ křiklo to stvoření nazpátek a dál se tlemilo.
Adrien opět vytanula na mysli říkanka, kterou jí pošeptal vítr: Větrný král, v oblacích stál. Ticho a klid, tak to má být. V chrámu z mramoru, Démon ticha dlí. Kde hledat dál, to jen on ví.
„Jsi démon ticha?“ zkusila to.
„Bingo!“ zajásalo stvoření a seskočilo před Adrien.
Ta instinktivně ustoupila. Démonkovi to ale nedalo a s potutelným úsměvem se znovu přiblížil. Adrien se zamračila a jednoduchým saltem démonka přeskočila a přistála mu za zády. To se ale démonkovi nelíbílo, rychle ji oběhl, postavil se jí do cesty a pravil: „To není fér, ty podvádíš...“ Pak se uraženě otočil a dělal, že je mu všechno jedno.
Adrien to brzy nevydržela a začala se nahlas smát. Její zvonivý smých se v ozvěnách odrážel od vzdálených stěn obrovského chrámu. A to už démonek nevydržel trucovat a obrátil se zpět k Adrien. Ve stejnou chvíli Adrien něco došlo.
„Není ten chrám náhodou trochu velký na tak malýho raracha?“ zeptala se.
„No,“ démonek posmutněl, „já vlastně nejsem pravý Démon Ticha, já za něj jenom zaskakuju v době jeho nepřítomnosti.“
„A kam se poděl?“
„Upadl do spánku a nikdo ho není schopný probudit...“ postýskl si malý démonek.
“Jakto, že ho nikdo nemůže probudit?” zeptala se Adrien.
“Proto, že větrný král jej drží pod zámkem ve svém oblačném zámku...”
“A dá se předpokládat, že se o to ještě nikdo nepokusil, že,” sarkasticky poznamenala Adrien. “Protože někdo se rozhodl, že je pěknej srab, což?”
“Já za to ale nemžu!” prskal démonek.
“Můžeš, protože nikdy nevíš, jak si silný, dokud to nezkusíš!” zavrčela Adrien. “A teď půjdeš se mnou a pravého Démona ticha zachráníme.”
“Ale já...” chtěl démonek protestovat, nicméně se mu to nepovedlo. Adrien ho totiž drapla a táhla někam pryč.
“Kudy?” zeptala se, když stanuli pod horou, na které chrám stál.
“Tamtudy,” ukázal démonek neochotně do jednoho směru.
“A jak se jmenuješ” chtěla ještě vědět Adrien.
“Můžeš mi říkat Zeki,” zazubil se démonek a poskakoval po cestě před Adrien.
Potom nějákou dobu pokračovali v tichosti. Netrvalo dlouho a Zeki je dovedl na rozcestí, kde se cesta, po níž šli, větvila na pět dalších.
“A teď?” zeptala se Adrien.
“Nevím...” rozhlížel se Zeki bezradně kolem sebe.
“Jakto?” nadhodila Adrien. “Myslela jsem, že tu cestu znáš...”
“Ano, ale když jsem tu byl naposledy, byly tu cesty jenom dvě...” zakvílel Zeki.
“A které to byly?” zeptala se Adrien, která tušila, že se je asi někdo snaží svést z cesty.
“Jedna přímo doprava a druhá doleva...” odpověděl démonek sklíčeně.
“A která z nich byla ta správná?”
“Ta doleva,” přiznal Zeki.
Na to se Adrien otočila doleva a vykročila mezi stromy. Do míst, kde ani žádná cesta nebyla.
“Co děláš?” vykvikl démonek.
“Jdu doleva,” odpověděla Adrien. “Říkals, že správná cesta byla doleva, tak jdu tam, kudy má ta cesta vést.”
“Ale tam žádná cesta není!” kvílel Zeki dál.
“Někdy se člověk musí spoléhat na to, co mu říká instinkt,” nadhodila Adrien a kráčela dál. Ani se neohlédla, jestli jde Zeki za ní.
Ale on šel. Bál se, že když za ní nepůjde, opět zůstane zcela sám a on neměl samotu rád. Nikdy se nechtěl stát dědicem Démona Ticha, ale problém byl v tom, že se ho nikdo neptal... Popoběhl a stanul dívce opět po boku a najednou si uvědomil, že ani nezná její jméno.
“Jak se jmenuješ?” zeptal se jí tedy.
“Adrien,” odvětila dívka a dál kráčela směrem, kde tušila cíl své cesty.
Šli dál a les kolem nich houstl.
“To se mi nelíbí,” zakňučel Zeki.
“Opravdu nevím, čeho se bojíš,” zabručela Adrien. “Je to jenom les.”
“Právě, že to není jenom les...” kvikl Zeki.
“A co to teda je?” zeptala se se zájmem Adrien a otočila se na démonka.
“Jsou to zakletí lidé!” zakvílel.
“Lidé?” podivila se Adrien.
“Přesněji démoni, obyvatelé tohoto tichého světa!” vysvětloval Zeki. “Společně se zmizením Démona ticha se ticho rozneslo do celé země. Dokud se nevrátí do chrámu, spící démoni se nikdy neprobudí!”
“O důvod víc, proč se setkat s Větrným králem!” zavelela Adrien a vykročila dál.
“Ale co když jdeme špatně?” zeptal se Zeki.
“Myslím, že ne,” a na důkaz jejích slov se prostředí kolem nich zvlnilo a rozostřilo. A když se opět zaostřilo a oni byli schopní rozeznat své okolí, zjistili, že stojí na cestě.
A před nimi se zvedala pěšinka, která nebyla ničím podepřena. Stoupala vzhůru. Až nad oblaka. A tam někde na ně čekal ve svém zámku Větrný král.

Kapitola X: Na hrade

Jenn spala. Najednou se jí ale do snu prodralo troubení trubek. Trhla sebou a posadila se. Zaposlouchala se do zvuku a pochopila, že to jsou stejné trubky, které s Adrien slyšely už předtím. Spala schoulená pod Elbaitiným křídlem a teď přešla k jejímu čumáku a drcla do něj. To dračici spolehlivě probudilo.
“Musíme zmizet,” řekla dívka, když byla Elbait konečně schopná vnímat.
“Co se děje?” zeptala se dračice.
“Nic, jenom jsem zase slyšela trubky toho Borgua, nebo jak se jmenoval,” oznámila Jenn sarkasticky.
“Začínáš mluvit jako Adrien,” oznámila Elbait. “Tak si naskoč.”
Dívka tedy poslechla, posbírala si věci a naskočila Elbait na hřbet. Ta se mohutným odrazem vznesla do vzduchu, zamávala křídly a vydala se najít bezpečnější místo, kde by mohly počkat, než se Adrien vrátí z toho druhého světa.

“Kam letíme?” zeptala se Jenn, když už byly ve vzduchu hodnou dobu.
“Na jediné místo, které tady v Patagonii znám,” odvětila Elbait a dál si hleděla cesty.
“A to je?” zeptala se Jenn.
“Zmínila se ti někdy Adrien, že už tady v minulosti byla?” zeptala se Elbait.
“Ano, prý odsud odnesla spolu se svými společníky Meč Titánů.”
“A ten se našel ve svatyni, která byla blízko jednoho hradu. A právě na ten hrad já teď mířím,” vysvětlila svůj plán Elbait.
“Aha,” hlesla Jenn. “A jak je to daleko?”
“Myslím, že tak den letu to bude,” odpověděla Elbait. “Počítej, že tam dorazíme zhruba za soumraku.”

Slunce zašlo za obzor a Jenn si mohla prohlédnout obrovitánský hrad rýsující se proti tmavnoucí obloze. Elbait se snesla na zem a Jenn jí seskočila ze zad.
“Co teď?” zeptala se dívka.
“Podíváme se, jestli v tom hradu někdo nezůstal, co ty na to?” nadhodila dračice.
“Tak dobře,” souhlasila Jenn a tasila svůj krátký mečík – jedinou zbraň, kterou vlastnila. Dobrá, ještě měla v botě ukrytý nůž, ale ten se sotva dal považovat za pořádnou zbraň...
Přešly s Elbait k bráně do hradu, která byla ohořelá a zčernalá a napůl vyvěšená z pantů. Vstoupily na nádvoří, kde se jim naskytl pohled na několik zmasakrovaných těl v ohořelých uniformách hradní stráže.
“To je hrůza!” fňukla Jenn, když se přesvědčila, že opravdu nikdo z nich nezůstal naživu.
“Ano, je, ale je krutá doba, takže musíme počítat s tím, že na smrt narazíme. A myslím, že to bude docela často,” odpověděla Elbait.
“Já vím, ale když...”
“Podíváme se dovnitř. Třeba budeme mít štěstí a někdo tam přežil,” nadhodila Elbait a namířila si to ke dveřím do samotného hradu.
Jenn ji poslušně následovala. Dveře byly tentokrát úplně fuč. Oheň je patrně strávil totálně. Vstoupily dovnitř do vstupní haly a rozhlédly se. Ze vstupní haly vedly obrovské schody a pak velké dveře do místnosti, která předtím mohla sloužit jako jídelna.
Potom tam byly ještě malé dveře, které buď vedly do části, kde žilo služebnictvo, nebo do žaláře. To bylo těžko odhadnutelné.
“Kudy teď?” zeptala se Jenn.
Já prozkoumám místa, kam se se svojí velikostí dostanu a ty se podíváš tam za ty malý dveře,” rozhodla Elbait.
“Sama?” vykulila oči dívka.
“Zvládneš to,” prohlásila dračice a vydala se do místnosti vedle.
“A nechala mě tady,” zabručela Jenn, když v místnosti zmizel i Elbaitin ocas.
Potom se ale rozhodla, že se tam přeci jenom podívá. Přešla ke zmíněným dveřím, mečík napřažený před sebou. Pomalu položila ruku na kliku a stiskla ji. Dveře příšerně zaskřípaly, ale pod jejím tlakem se nakonec otevřely a dívka vstoupila dovnitř.
Byla tam poměrně tma, takže viděla jen pár stop před sebe. Nedá se nic dělat, povzdechla si a pomalu postupovala dál. Po pár minutách chůze pustou chodbou narazila na schody, které směřovaly dolů. Opatrně se po nich vydala a začala sestupovat dolů do ještě větší temnoty, než jakou právě opustila.
Schody několikrát zatáčely, takže Jenn odhadovala, že bude tak dvě až tři patra pod zemí. A najednou byla zem rovná a ona se ocitla v chodbě, která byla lemovaná řadou zamřížovaných cel.
“Tak to vypadá, že jsem se dostala do vězení...” zašeptala si pro sebe.
“Je tam někdo?” ozval se slabý hlas odněkud zepředu, kam v tom mdlém světle, které tam vládlo, vůbec nedohlédla.
Jenn pevněji sevřela meč a pak zavolala: “Kdo je tam?”
“Král,” odpověděl jí hlas.
“Jaký král?” nedůvěřivě se optala dívka a pomaloučku postupovala vpřed.
“Král Patagonie,” odpověděl hlas.
“Myslíš, že ti uvěřím?” nadhodila dívka a dál se sunula podél cel. Do každé nahlédla, jestli hlas nevychází odtud, ale zatím na nikoho nenarazila.
“Uvěříš, až uvidíš,” odpověděl hlas.
“To posoudím já,” usadila Jenn neznámého a přidala do kroku, protože se jí zdálo, že hlas vycházel až odněkud ze předu.
Během chvilky došla do místa, kde chodba lemovaná celami byla přehrazena další zamřížovanou celou. Jenn k ní opatrně přistoupila a nahlédla dovnitř. Nic tam ale neviděla.
“Jsi tam?” zašeptala směrem do cely.
Chvíli se nic nedělo, ale potom se podél stěny připotácel v cárech oděný člověk. Jakmile došel až k mřížím, klesl na zem, jako by ho jeho nohy už nemohly udržet.
“Takže ty máš být král, jo?” pronesla Jenn tónem, který prozrazoval, že tomu ani za mák nevěří.
“Ano, tady je důkaz,” prohlásil a stáhl si z prstu ušmudlaný prsten, který pak prostrčil mezi mřížemi.
Jenn poklekla a sebrala ho, aby se na něj mohla podívat v tom málu světla, co dole bylo. I nadále ale na dotyčného mířila špičkou svého meče, jako by se bála, že by mohl ze své cely utéct a ublížit jí. Udělala pár kroků vzad a teprve potom sklonila svůj pohled na prsten.
Byl to pečetní prsten a byl na něm vyobrazen fénix. Znak Patagonie. Ovšem ani to Jenn nepřesvědčilo.
“Jak mám vědět, že jsi ten prsten neukradl?” nadhodila dívka.
“No, to asi vědět nemůžeš. Jediné, co ti v tomto ohledu mohu dát, je mé slovo,” řekl a opřel se čelem o mříže.
Jenn nadzvedla obočí.
“Jak ses sem vlastně dostal?” zeptala se. Když ho tam tak viděla zhrouceného sedět, něják se ho přestávala bát. Přidřepla si, aby měla oči ve stejné výši jako on a i když meč stále držela v ruce, sklonila jeho hrot, aby na vězně nemířil.
“To je na dlouhé vyprávění...” povzdechl si.
“Myslím, že času mám docela dost,” nadhodila dívka a z podřepu se přesunula do sedu, což bylo mnohem pohodlnější.
“Tak dobře,” začal vězeň. “Když přitáhla Borguova armáda, otec mi dal prsten a přikázal, aby mne zavřeli do nejzasší cely, kde mne nikdo hledat nebude. Všichni ostatní s démonem potom bojovali, slyšel jsem hluk a břinkot mečů. A pak bylo ticho. Hrobové ticho a já tu zůstal sám... To všechno se stalo před několika dny... Kdo vyhrál?” zeptal se.
“Na nádvoří je plno mrtvých, mají uniformy hradní stráže...” odpověděla potichu Jenn.
“Mrtví...” zašeptal mladík. “Všichni mrtví...”
“Je mi to líto,” zašeptala dívka, protáhla ruku mřížemi a pohladila ho po ruce. Pak ji něco napadlo. “Nevíš, kde je klíč?” zeptala se.
“Jaký klíč?” zvedl mladík zmateně oči, když se Jenn zničehonic postavila.
“Od tvé cely!” řekla vzrušeně.
“Nevím, odnesl ho jeden z vojáků, co mě sem zavřeli...” odpověděl.
“Tak to tu budeš muset ještě chvíli vydržet,” rozhodla Jenn a otočila se k odchodu. “Jdu jej najít!”
S temito slovy zamířila pryč od cely, zpět uličkou mezi celami a po schodech nahoru. Skrze dveře až do vstupní haly. Tam se zastavila a uvažovala, kde začít hledat. Jediné, co ji ale napadlo, bylo prohledat gardisty na nádvoří, takže přešla k oblouku, kde dříve bývaly dveře a vyhlédla ven. Živě si dokázala představit bitvu, která tady probíhala.
Zatřepala hlavou, aby takové myšlenky zaplašila a pak přešla k první a nejbližší mrtvole a začala jí chladně prohledávat kapsy.
“Co to děláš?” ozval se za ní Elbaitin hlas a když se otočila, mohla vidět, jak dračice schází po schodech ven ze vstupní síně.
“Hledám klíč od vězeňské cely,” zabrblala Jenn a přesunula se k další mrtvole.
“Na co něco takovýho prosimtě potřebuješ?” zakroutila Elbait nechápavě hlavou.
“Protože v jedné z cel je zamknutý potomek krále,” prohlásila s klidem Jenn a přešla k další mrtvole.
“Tak to hodně štěstí...” zabručela Elbait a složila se na dláždění. “Stejně to bude jenom nějáký šarlatán...”
“Myslím, že není,” prohlásila Jenn a přesunula se k dalšímu gadistovi. “A taky bys mi mohla pomoct...” zabručela. Elbait nadzdvihla obočí a Jenn rychle pokračovala: “Nebo radši ne, po tvém zásahu už bych nenašla vůbec nic.”
“Dobrá volba,” zívla dračice a položila si hlavu na přední pracky.
“Typický...” povzdechla si Jenn, ale pak strnula, protože v kapse gardisty, kterého právě prohledávala, narazila na kovový předmět. Rychle jej vytáhla a podívala se, co to objevila. Když zjistila, že je to klíč, zajásala.
“Máme to!” zakřičela a probudila tak Elbait, která už stihla usnout.
“Co řveš?” zabručela ta. “Přišel snad konec světa?”
“Ne, našla jsem ten klíč!” kopla ji Jenn naštvaně do ocasu a zamířila zpět do vězení. Sestoupala po schodech dolů a prošla mezi celami, až stanula u té poslední, kde se stále u mříže krčil ten mladík. A v tu chvíli Jenn napadlo, že vlastně ani nezná jeho jméno.
S klíčem bezpečně v ruce přidřepla před ním a zeptala se: “Jak se vlastně jmenuješ?”
Zvedl k ní obličej a usmál se. “Siver,” pronesl tichým hlasem.
Jenn se postavila, zasunula klíč do zámku, otočila jím a pak celu otevřela. Vstoupila dovnitř a natáhla k němu ruku. “Tak pojď Sivere, svoboda čeká,” usmála se.
Mladík se její nabízené ruky chytil a nechal se vytáhnout na nohy, které ho ale málem zradily. A kdyby ho Jenn nezachytila, zase by spadl. Podepřela ho a společně se vydali pryč z vězení a po schodech nahoru do vstupní síně hradu. A potom ven, kde spala Elbait.

Kapitola XI: Kral vetru


Adrien a Zeki stoupali po cestě k sídlu Větrného krále, které se tyčilo nad nimi. Bylo obrovské, tak obrovské, že se jeho vrcholek ztrácel z dohledu. Během několika následujících minut zdolali poslední úsek cesty a stanuli před vstupem dovnitř. Byla to obrovská kovaná brána, která byla dokořán otevřená a vedla do dlouhé chodby osvícené pochodněmi. Na to, jak vysoko nad zemí se nacházeli, tam byla poměrně tma.
Adrien ale nezaváhala a beze strachu vstoupila dovnitř. Zeki ji následoval poněkud rozvážněji a ustavičně těkal pohledem z místa na místo, jako by předpokládal, že na ně každým okamžikem někdo vyskočí a oni budou muset bojovat o holý život. Ta představa se mu vůbec nelíbila.
“Mně se tady vůbec nelíbí,“ zašeptal, ale v obrovském sálu se jeho hlas stejně rozléhal, jako kdyby magicky zesílen. Působylo to docela strašidelně.
“Kušuj,“ sykla Adrien aniž by se vůbec obtěžovala zastavit.
Pokračovala v chůzi, až se dostala zhruba doprostřed místnosti. Teprve tam se zastavila a začala se rozhlížet na všechny strany. Bohužel, sál byl tak obrovský, že do vzdálenějších částí stejně nedohlédla.
“Nějáké nápady, kam teď?“ zeptala se Zekiho.
Ten jenom zakroutil hlavou a v rukách nervózně žmoulal svůj ocásek. Kdyby byli v jakékoli jiné situaci, tak by se tomu Adrien asi smála, protože to vypadalo docela komicky, v tomto případě to ale nešlo, protože přeci jenom byli na naprosto neznámém místě a nevěděli, kdo, nebo co by je mohlo poslouchat.
Adrien si povzdechla a vydala se dál, směrem, kde tušila zadní stěnu.
“Myslíš, že jdeme správně?“ zeptal se Zeki.
“Nevím, doufám, a když ne, tak to prostě zkusíme jiným směrem.“
“No tos mě teda uklidnila...“ brblal démonek.
“Nestěžuj si, mohlo to být horší. Mohla jsem navrhnout, že se rozdělíme a to by se ti už vůbec nelíbilo, nemám pravdu?“ nadhodila Adrien.
“No, to je fakt,“ souhlasil Zeki, i když si furt brbral pro sebe nadávky.
Adrien ho ale nevnímala a pokračovala svižným tempem dál do zadní části chrámu. A po několika minutách chůze to konečně uviděla – zadní stěnu. A také obrovský trůn, na kterém seděla ještě větší postava. Adrien si toho obra chvíli prohlížela a pak se obrátila na Zekiho.
“To je on?“ zeptala se. “Ten Král větru, či co?“
“Jo,“ šeptl démonek a snažil se za ní schovat.
“Co to prosimtě děláš?“
“Schovávám se,“ odpověděl ten suše. “Rád bych ještě chvíli žil.“
“Kdo se opovažuje vstoupit do mých síní?!“ zaburácel nad nimi hlas tak silně, až Zeki nadskočil dobré dva metry.
“Jsem Adrien a vyzívám tě na souboj!“ křikla. “Když vyhraju, propustíš démona ticha a necháš ho a jeho lidi být.“
“Mě nemůžeš porazit!“ zahřímal. “Jsem král světa!“
“To ještě nic neznamená,“ prskla Adrien a pozvedla meč.
“Ty si se snad zbláznila!“ kvičel Zeki a pomalu couval pryč.
“Ne, nezbláznila,“ s klidem pronesla Adrien a vyskočila do vzduchu. Švihla mečem, ze kterého začaly létat blesky. Král větru se ale nenechal odradit a útok zablokoval masivním mithrilským štítem.
Ok, tak takhle to nepude, uvažovala Adrien a hledala, jestli král nemá nějáké slabé místo, které by mohla využít ve svůj prospěch. Hledání ale musela přerušit, protože se na ni řítil obrovský meč, kterému se vyhla jen díky své nadpozemské rychlosti.
Tak to zkusíme jinak, rozhodla se Adrien a zrychlila své pohyby, aby se dostala za svého protivníka. A vzhledem k tomu, že byl král sice silný, ale pomalý a navíc zrovna uviděl Zekiho, jak si to metelí pryč, tak se Adrien její plán vydařil.
Aha! Zajásala dívka v duchu. Králův krk byl ze zadní strany naprosto nechráněný. Pokud by se jí povedlo mu tam zasadit úder, který by vedl nahoru, napíchla by přímo jeho mozek. Za pokus to stojí, řekla si a vší silo se odrazila od země.
Král byl naštěstí ještě pořád zaměstnán Zekim, který nepřestával kvičet, takže si ničeho nevšiml. Adrien bez problémů přistála králi na krku a vší silou mu do něj vrazila svůj blesky jiskřící meč. Kůže byla tuhá a normální zbraň by s ní nic nezvládla, ale proti Adrienině magii neměla sebemenší šanci. Když meč kůži prorazil, jemně to luplo a pak už byl jenom slyšet králův zoufalý výkřik a zkácel se na zem. Adrien v posledním momentě vyprostila meč z rány a uskočila stranou. Pak už jen pozorovala, jak královo tělo zadunělo o zem.
"Tak, to by bylo. A co teď?" zeptala se jen tak do prázdna.
"Teď odtud rychle vypadnem," navrhl Zeki.
"Tak moment!" zarazila ho Adrien. "Nehnu se odtud, dokud to tady neprozkoumám. Mělo by tu být něco, co hledám."
"A co by to mělo být?" zeptal se Zeki.
"Úlomek dýky. A možná nějáká veršovánka. Nevím přesně, ale ten úlomek by tu někde měl být určitě."
"A tos nemohla říct rovnou?" začal se zničeho nic rozčilovat Zeki.
"Co?" nechápala dívka.
"No, já jednou tak šel a najednou o něco zakopnu," začal. "Tak sem se podíval a on to byl docela pěkný úlomek kovu, tak sem si ho vzal. Pod ním byl jakýsi papírek, ale ten teda nemám... Odneskl ho pryč vítr, než jsem ho stačil zachytit."
"Tak to bude asi hodně velký problém..." povzdechla si Adrien.
"Proč?" nechápal Zeki. "To byl ten papírek tak moc důležitý?"
"Důležitější, než si myslíš..."
"No, tak si aspoň vezmi ten úlomek," nadhodil Zeki a zašmátral v kapse. Něco vylovil a podíval to Adrien.
"Díky..."
"Tak, a teď bysme se odtud měli dostat!" rozhodl Zeki.

Ale v momentě, kdy to řekl, je oba obklopilo žluté světlo a než stihli jakkoli zareagovat, zmizeli a nezůstala tam po nich ani stopa. Jediný důkaz, že tam někdy vůbec byli, byl mrtvý král Větru.

Žádné komentáře:

Okomentovat