Padlý anděl - část první

Než začneš číst

Toto je prvních deset stran z mé povídky Padlý anděl. Povídka není dokončená, ale rozhodla jsem se ji začít publikovat už teď. Momentálně pracuju na jedenácté straně a další zveřejnění bude, až budu mít dalších deset.

Kdysi dávno se člověk zamiloval do andělské ženy. Byla to dechberoucí kráska, jenže bůh její lásce nepřál. Zbavil ji křídel a odvrhl ji od sebe. Ale milující manžel jí byl milejší, než všechno božstvo světa a ona mu brzy porodila syna. Žel, při porodu sama zemřela. Než naposledy vydechla, požádala muže, aby jí slíbil, že se malý Cedrik nedozví, kdo je...

Její muž, král tamní země Lerendie, s tím souhlasil. Nemohl přeci odmítnout poslední přání svého milovaného anděla...

A tak Cedrik rostl v nevědomosti a brzo dosáhl šestnáctého roku svého věku, čili byl plnoletý.

Ovšem, Bůh se v nebi mračil pokaždé, když mu zrak na toho zmetka padl. Věděl sice, že kluk neví, co je zač, ale také věděl, že kdyby se to domákl, mohlo by to znamenat problém...

A tak se rozhodl požádat o pomoc někoho, kdo je považován za největšího nepřítele nebes... Samotného Lucifera. Neboť co se škádlívá, to se rádo mívá a Lucifer s Bohem byli vlastně blízcí přátelé. Byť navenek to vypadalo, že spolu vednou válku.

Vypravil tedy do pekel posla, aby doručil jeho vzkaz. Rozhodl se, že kluk nesmí zůstat naživu. A nejlepší zabiják na světě, tedy... pod světem, byla Luciferova pravá ruka – démon Sabriel. A právě tenhle pekelný zabiják dostal úkol mladého Cedrika zabít. Surově a brutálně.

Anděl s černými křídli pozoroval ze skály smuteční průvod, v jehož čele jel na černém oři mladík. Oděný byl do černé a jeho azurové oči zakrývaly prameny neposedných světle hnědých vlasů.

Anděl věděl, kdo to je. Syn jeho nejlepší kamarádky, Valkýrie. Vzpomínal, jak jí pomáhal uprchnout z nebe za její láskou a jak jí byla odejmuta křídla, když se to vládce nebes dozvěděl... Potkal ji horší osud, než jeho. Věděl, že Valkýrie zemřela při porodu toho chlapce a také jako jediný věděl, proč. Předala mu všechny své zbývající schopnosti anděla. Chtěla, aby v sobě to dítě nosilo odkaz toho, čím kdysi byla.

„A to dítě se teď má stát králem, protože jeho fotřík si natáhne bačkory...“ zabručel podrážděne.

Anděl seskočil ze skály a rozevřel křídla. Doplachtil na místo, kam průvod směřoval a jakmile přistál, křídla zmizela. Usadil se pohodlně pod strom a čekal, až průvod dorazí.

Pohřby králů znal. Za dobu, co byl vyhnán z nebes, jich už viděl bezpočet. Byla to vždy jen snůška keců. Všichni přáli pozůstalým upřímnou soustrast a naoko plakali, zatímco přemýšleli, jak by na tom mohli vydělat. Ten pravý pohřeb začínal až poté, co všichni ti šlechtici odešli. Ve chvíli, kdy zůstali jen nejbližší příbuzní zemřelého. V tomto případě pouze chlapec, který průvod vedl.

Anděl, Azrael, zaslechl dusot kopyt. Průvod se blížil. Přešel na druhou stranu stromu a usadil se mezi mohutné kořeny tak, aby ho nebylo vidět. Přeci jenom, Valkýrie říkala „dohlížet z povzdálí“ a on to hodlal dodržet.

„Hlavně nezasahovat,“ vtloukala mu vždycky do hlavy, „nechceš přeci skončit jako já...“

Ale Azrael neměl v plánu se do ničeho míchat. Chtěl se jen dívat. Vidět, co v tom mladíčkovi je.

Pohřeb trval neskutečně dlouho. Až, když se začalo stmívat, začali se lidé rozcházet. Zůstal jen Cedrik, který poklekl na jedno koleno před otcův hrob. Neplakal.

Hm..., že by neměl otce rád...? pomyslel si Azrael. Ale to se pletl. Jakmyle si chlapec myslel, že ho už nikdo nemůže vidět, prostě se zhroutil a dal průchod pláči...

Na obloze se zablesklo a spustil se déšť. Vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Zněla zlověstně a obloha zčernala ještě víc. Azrael, jako nějáký honící pes, zavětřil a to, co ucítil, se mu vůbec nelíbilo. Nad chlapcem se vznášel pach smrti.

Nad tím krásným chlapcem, nad kterým se Azrael mnohdy mlsně olizoval. Ovšem ctil přání své kamarádky, že chlapce nemá konfrontovat. Bylo to pro něj tedy zakázané ovoce.... Azrael si jenom zlostně odfrkl.

Znovu se zablesklo a nad plačícím chlapcem se zjevila postava oděná do krvavě rudé a černé kůže. Azrael ho okamžitě poznal. Již několikrát ho viděl při práci.

Za chlapcem stál nejlepší zabiják pekelného světa v podzemí – pravá ruka Lucifera, démon Sabriel...

Azrael viděl, jak Sabriel tasí neslyšně meč a napřahuje se ke smrtící ráně. Démon byl pověstný svými tichými, rychlými a hlavně přesnými útoky, které většinou vyřídí oběť hned první ranou.

Ovšem tentokrát démonovi štěstí přát nemělo. Azrael se jako černý stín mihl přes trávník a když už se zdálo, že Sabrielův meč najde cíl v chlapci, postavila se mu do cesty černá čepel Azraelova vlastního meče.

Černé čepele byly ve světě lidí vzácné. Ba, byly vzácné i na božské poměry. Existovaly všeho všudy tři. Jednu měl Lucifer. Druá patřila vládci nebes, ale když byl Azrael vyhnán a označen jako Padlý anděl, povedlo se mu ji ukrást. Od té doby ji střežil jako oko v hlavě.

A co se stalo se třetí černou čepelí? Nikdo to neví. Jisté je jen to, že se před dávnými věky ztratila. Mnoho dobrodruhů jak z řad lidí, tak z řad andělů a démonů ji v průběhu věků hledalo. Nikdo ale nikdy neuspěl a mnozí zaplatili životem. Postupem času se na výpravu za znovuobjevením třetí Černé čepele vydávalo stále méně dobrodruhů. V dnešní době už jsou tyto výpravy ojedinělé a jen Bůh vysílá své beránky, neboť stále nemůže překousnout to, že mu Azrael sebral Černou čepel, co bývala jeho vlastnictvím.

Nemálokrát zkoušel poslat na Azraela své lidi, aby mu ji vzali, jenže všichni se vraceli jako spráskaní psi. Proti síle černého meče neměl nikdo šanci. Bůh nakonec pochopil, že jestli chce Azraela přemoci, musí najít poslední čepel. Ztráta té jeho také znamenala, že byl zranitelný zespodu – z Pekla. Neboť Luciferova Černá čepel byla stále Luciferova.

Azrael švihl Obsidiánem, jak své Černé čepeli říkal, a způsobil Sabrielovi nepříjemnou ránu na boku. Nebyla hluboká, ale démona pálila jako čert. Sabriel na anděla zasyčel, ale trochu se stáhl. Přeci jenom, Černá čepel je Černá čepel.

Azrael udělal ještě pár výpadů, ale viděl, že Sabriel se rozhodl stáhnout. Nechal ho jít. Nebyl z těch, co by svoje soupeře pronásledovali, dokud by se jim nepovedlo je zabít. Místo toho se podíval na mladého krále, který se krčil u náhrobku svého otce.

Až tehdy si uvědomil, že porušil slib své nejlepší kamarádce. Kurník! Zaklel a odplivl si naštvaně do trávy. Když ale viděl, jak se chlapec třese, jen obrátil oči v sloup. Promiň, Valkýrie, ale budu muset porušit slib, který jsem ti dal... Čuchám krysu. Děje se něco, co se mi vůbec nelíbí... Potom přešel k tomu uzlíčku neštěstí, který se promočený krčil v trávě a přehodil přes něj svůj plášť.

Chlapec vůbec nereagoval. Azrael jenom zakroutil hlavou a klekl si před něj. Chytil ho za bradu a otočil ho k sobě. Vpil se mu pohledem do očí a čekal, jestli bude nějáká reakce. Nebyla. Azrael si jenom povzdechl. Pak promluvil: „Víš, kdo to byl?“ Azrael narážel na Sabriela, kterého se mu naštěstí povedlo zahnat. Byť jediné, čemu za to vděčil, byl Obsidián.

Cedrik ale mlčel. Jen se schoulil do ještě menšího klubíčka. Azrael si povzdechl. Zabalil chlapce pořádně do svého pláště a vyzvedl si ho do náruče. Pak roztáhl křídla, odrazil se a vznesl se na oblohu. Zamířil i s mladým králem k hradu. Ovšem, musel to vzít oklikou, protože jinak by ho viděli strážní a na to on nebyl zvědavý...

Když Cedrik zjistil, že je ve vzduchu a že jediné, co ho v něm drží, jsou dvě ruce, zmocnila se ho panika. A tak udělal jedinou věc, která ho v tuhle chvíli napadla – křečovitě se chytil té osoby, co ho držela a zabořil mu hlavu do hrudi.

Azrael si samozřejmě všiml, že ho chlapec svírá. Usmál se. Aspoň už mě vzal na vědomí... Pomyslel si. Trochu zesílil stisk, aby chlapci dokázal, že ho opravdu pouštět nehodlá.

Netrvalo dlouho a Azrael přistál na nejvyšší věži hradu. Byla už docela tma a tahle věž byla v centru hradního komplexu, takže nebyla hlídaná. Tedy je nikdo neviděl. Což bylo dobře, protože kdo ví, co by stráže mohly udělat, kdyby uviděly anděla s černými křídly, jak nese v náručí jejich krále...

Azrael se ušklíbl a postavil jeho veličenstvo na zem. Když si ale myslel, že tam jeho veličenstvo vyklopí a zase poletí dál, přepočítal se. Chlapce možná na zem postavil, jenže ten se ho dál držel jako klíště. Vykroutil se mu a už už chtěl roztáhnout svá černá křídla a odletět, ale chlapec ho opět chytil.

„Prosím, zůstaň...“ kníknul a schoval obličej do látky jeho košile. Z nějákého důvodu se s tím mužem cítil v bezpečí.

Anděl se zamračil. Nechtěl tady zůstávat. Ale nadruhou stranu... Po tom klučíkovi jde samotné peklo. A to po nikom nejde bezdůvodně. On sám měl ale tušení, že tenhle rozkaz přišel od jinud. Byť je to peklo, kdo ho vykonává. Nakonec se rozhodl zůstat. Bude tak mít lepší možnost pozorovat, co ten nahoře zase vymyslí...

Položil chlapci ruku na rameno a nasměroval ho ke schodům, které vedly dolů. Když sestoupili dolů, Azrael se zarazil. V hradech se nikdy nevyznal. Naštěstí chlapec převzal iniciativu a dál cestu ukazoval on. Nicméně anděla chytil za ruku, aby si to přeci jen ještě nerozmyslel a neuletěl mu.

Cedrik anděla provedl chodbami, až stanuli před jeho komnatami. Když stráže uviděli vysokou postavu, celou v černém, jak se jako stín táhne za králem, který ji ještě ke všeckýmu drží za ruku, trochu zbledli. Chystali se tasit meče, ale Cedrik je zarazil.

„Je se mnou.“ A tím považoval debatu za uzavřenou. Stráže se jen prkenně uklonily a opět se opřely o zeď na obou stranách dveří.

Mladý král, jehož korunovace ovšem měla teprve proběhnout, vtáhl Azraela dovnitř a zabouchl dveře. Pak anděla konečně pustil a přešel ke křeslu, které stálo v rohu místnosti, kam se vyčerpaně svezl, stále zabalený v plášti toho muže, který si teď zvědavě prohlížel pokoj, kam ho ten mladíček vtáhl.

Anděl se nakonec posadil na okenní parapet a pohledem se zabodl do Cedrika. Chlapec uhnul a jen se ještě víc zabořil do křesla. „Víš, kdo to byl?“ zopakoval Azrael svou otázku, kterou už mladíkovi položil na hřbitově.

„Kdo?“

„Ten v kůži oděný démon. Ten, co tě chtěl prošpikovat svým mečem...“ zabručel anděl a pohlédl z okna. Ale když nepřicházela žádná odpověď, znovu stočil pohled na chlapce. Ten si tisknul kolena k bradě a jenom koukal do prázdna.

„Ty to vůbec nechápeš, že?“ zeptal se Azrael a přidřepl si před chlapce. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: „Ten démon byl Sabriel, pravá ruka samotného Lucifera. Nicméně, nevypadalo to, jako rozkaz od vládce pekel. Spíš bych si myslel, že to přišlo zhora...“ vyslovil svou doměnku anděl, „sice mi zatím není jasné, proč přesně tě chce zabít, ale nějáký důvod asi má... Kdyby šel po mně, byl by důvod jasný, ale takhle to moc smyslu nedává... Jasně, hraje v tom roli to, co udělala tvá matka, ale pro vládce nebes bys neměl být žádnou hrozbou... Bude tu ještě něco jiného... jen ještě...“ Azrael se zarazil, když spatřil v chlapcových azurových očích čirý strach. Jen zakroutil hlavou, vymotal hocha ze svého pláště, popadl ho a doslova ho hodil do jeho postele.

Hoch jen vypískl a Azrael se rozesmál. „Spi, nic ti zatím nehrozí,“ doporučil mu a chystal se jít uvelebit do křesla, kde před tím jeho veličenstvo sedělo. Jenže mu nebylo přáno a drobná ručka ho chytila za lem košile, který mu koukal z kalhot. Odevzdaně se tedy svezl na okraj postele.

„Zůstaneš se mnou?“ pípnul chlapec.

Azrael se zamyslel. Když zůstanu, určitě se jednou neudržím a vrhnu se na něho. Anděl po tom chlapci toužil už dlouho, ale zakázané ovoce je zakázané ovoce, nciméně, teď, když stejně porušil slib, vypadalo to, že má dveře otevřené. Tak co mi brání se na něj vrhnout hned? Sjel chlapce, který už usnul, chtivým pohledem... A pak pochopil. To, co mu bránilo si chlapce vzít teď hned a tady, byl fakt, že si tak něják přál, aby to, co k chlapci cítí, bylo oboustranné.

A když si vzpoměl, jak se ten malý krčil u náhrobku svého otce, uvědomil si ještě jeden fakt – a to, že ho vlastně chce chránit. A na to budu potřebovat veškerý svůj um... Neboť pokud se Lucifer rozhodně, že proti mně vytáhne osobně, bude to problém, protože má taky Černou čepel, a je silnější, než já.

Začal uvažovat, co bude muset všechno udělat, aby toho chlapce ochránil a taky, co to ten nahoře tedy chystá. Nelíbilo se mu to... Ale zatím měl moc málo informací. Povzdechl si a pohlédl do spící tváře toho škvrněte. Vypadal klidně. Anděl se usmál. Pomalu, aby ho nevzbudil, se nad něj nahnul a ukradl si to, co chtěl už několik let – polibek. Jen lehký, jako motýlek, ale aspoň něco... pomyslel si Azrael a přesunul se do křesla.

S mečem v ruce, připraveným prošpikovat prvního, kdo bude dělat něco podezřelého, upadl anděl do lehkého spánku, ze kterého by ho vytrhl i ten nejtišší zvuk nepřirozeného charakteru.

Mezitím se Sabriel vrátil do pekla. Vypadal jako spráskaný pes. A taky se tak cítil. Rána na boku se mu sice už, jako každému démonovi prvního stupně, stihla zahojit, ale pořád pálila jako čert. A navíc tam mám teď jizvu... Což se mu vůbec nelíbilo. Měl své tělo rád.

Ale co se mu nelíbilo ještě víc, byl fakt, že teď musel svému pánovi podat špatnou zprávu. Nechtělo se mu tam, neboť mnohokrát viděl, jak Lucifer trestá ty, co mu nějákou špatnou zprávu přinesli. Tresty byly tak kruté, že je mnohdy trestaní nepřežili...

Povzdechl si a zabouchal na dveře Luciferova sálu.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř a Sabriel vstoupil.

Tenhle sál ho vždycky ohromoval. Všude byly samé plameny a sloupy podpírající strop, byly z leštěného onyxu. Podlaha byla černý mramor a na druhém konci místnosti, naproti dveřím, seděl samotný kníže pekel na rubínovém trůně, který olizovaly plameny.

„Takže...?“ nadhodil a propaloval svoji pravou ruku ostrým pohledem.

„Obávám se, že pro vás mám špatně zprávy...“ začal opatrně Sabriel, ale jakmile se dostal ke slovu „špatné,“ byl přerušen výbuchem hnvěu a sražen na zem ohnivou vlnou.

„Vysvětli!“ vyštěkl na něj kníže pekel, když se aspoň trochu uklidnil.

„Černá čepel...“ vydechl Sabriel, když konečně popadl dech.

„Nemožné, třetí čepel ještě nebyla nalezena a zbývající dvě máme já a ten tam nahoře...“ zamumlal Lucifer, spíš pro sebe, než jako odpověď, „netvrď mi, že to pískle mělo Černou čepel!“

„Pane, vy mě asi nechápete...“ odvážil se přerušit tok Luciferových myšlenek Sabriel, a když se mu dostalo svolení, pokračoval: „To ne ten zmetek malej, ale,“ zamyslel se, jak se snažil vybavit si jméno padlého anděla, „Azrael!“ vykřil s výtězoslavným výrazem ve tváři.

„Cože?“ vyštěkl Lucifer, „Ten, že našel poslední Čepel?“

„Pane, ta Čepel, byla to čepel vašeho přítele...“ odvážil se pípnout Sabriel a jen se přikrčil, jak očekával další salvu ohně.

„Benjaminova?“ otázal se Lucifer a použil Bohovo pravé jméno...

„Ano, pane, ale vypadá to, že tomu odpadlíkovi slouží z vlastní vůle...“

„Takže to by vysvětlovalo, proč najednou Ben začal vysílat tolik andělů za znovuobjevením poslední čepele...“ pronesl zamyšleně Lucifer, „nicméně, mám takový pocit, že si ta čepel najde někoho jiného... Jen ještě nevím, koho.“

Pak Lucifer poslal Sabriela mávnutím ruky pryč. Když odešel, znovu si sedl na svůj trůn, ze kterého předtím vyskočil, a pohroužil se do myšlenek...

Uvažoval, jestli mu vůbec vadí, že ten nahoře přišel o svou Černou čepel... Stejně pro ni ten chlap neměl využití. A on sám mu jenom vždycky dělal poskoka... Nenáviděl to, i když si musel přiznat, že v posteli byl zatraceně dobrej. Ale co je moc, je příliš. Mimoděk rukou sjel ke své vlastní Čepeli – Kamélii...

Rozhodl se. Nebude se do toho dál plést. Pokud Ben chce někoho vodkrouhnout, ať si to udělá sám. On má objekt své touhy zde dole. Ano, Ben byl sice dobrý na sex, když po ruce nebyl nikdo jiný, ale to bylo tak vše. Nemiloval ho. A věděl, že Ben nemiluje jeho.

Zato s ním je to jiné. Od chvíle, kdy ho našel polomrtvého na prahu pekla a kdy se ho osobně ujal, ho miloval. Ovšem nechtěl si ho brát násilím a bál se zeptat, neboť nechtěl slyšet ne.

Bůh mezitím přikázal, aby za ním přišli archandělé Gabriel a Michael. Nejlepší dva, které měl. Seděl na trůnu z jantaru a čekal, až dorazí. Když vešli a poklekli, začal jim vysvětloval, proč je sem zavolal.

„Jak víte, jedna z Černých čepelí je pořád ztracená,“ začal.

„Ano...“ přikývli oba.

„Chci, abyste ji našli.“

„Prosím?“

„Jak jsem řekl, chci, abyste ji našli,“ opakoval Ben. „A nevracejte se bez ní,“ dodal. Jen tak mimochodem.

Oba dva archandělé, celí zkoprnělí, se tedy sebrali a opustili nebe, aby se vypravili hledat pověstnou třetí čepel. Nebyli si ale jistí, jestli se jejich úkol nakonec nezvrtne a oni se nerozhodnou zůstat ve světě lidí. Pozorovali ho shůry častokráte a docela se jim líbil. Ovšem jako archandělé se tam moc často nedostali... A teď se rozhodli, že využijí příležitosti.

Následujícího dne se Cedrik probudil v posteli a snažil se vybavit, co se vlastně stalo. Vzpomínal si na člověka s černými křídli, na démona v rudočerné kůži a na to, jako ho objímají silné paže.

Pak si vzpoměl na Azraela. Okamžitě se posadil a začal pátrat po místnosti, aby se ujistil, že je pořád tady. Ulevilo se mu, když ho spatřil v křesle, kde předchozího večera sám seděl. Anděl spal.

Chlapec tedy vstal a oblékl si slavností oděv, který měl mít na korunovaci. Na rozdíl od většiny princů a králů, on byl veden k tomu, aby se o sebe uměl postarat i bez toho, aby měl za zadkem padesát sloužících.

Šat byl prostý. Zelená košile, hnědé kalhoty, vysoké boty a tmavě zelený, téměř černý plášť. Přesně barvy tohoto království. Když měl oděv na sobě a dozapínal poslední knoflík, pohlédl na Azraela. Stále spal.

A Cedrik dostal pěkně praštěný nápad. Pomaloučku, polehoučku přešel k andělovi a než se stihl probudit a zabránit mu v tom, začal ho lechtat.

Azrael o Cedrikovi věděl. Už delší dobu nespal. Chěl ale vědět, co ten chlapec vymyslel, když se mu po tváři rozlil ten lišácký úsměv. Předstíral tedy, že stále spí. Když ho ale ta malá mrška začala lechtat, nevydržel to a čertík se probudil i v něm.

Přitáhl si mladého krále, pevně ho sevřel a taky ho začal lehtat. Na rozdíl od něj byl chlapec lechtivý. A Azrael nepolevoval.

Kdo ví, jak se jim to povedlo, ale oba skončili na zemi a dál se valchovali. Celým pokojem se rozléhal smích mladého krále a občasné uchechtnutí anděla. Po několika minutách Azrael usoudil, že chlapec má dost a nechal ho. Nicméně, nakonec, aby se neřeklo, si ukradl polibek.

Tentokrát opravdový. Chlapec pod jeho rty nejprve strnul, ale pak mu jeho polibek váhavě a nezkušeně opětoval. Anděl čekal právě na toto a okamžitě polibek ještě prohloubil. V duchu se usmíval – vyhrál. Princ, teda, za pár hodin už vlastně král, opravil se, je jeho.

Odtrhli se od sebe až tehdy, kdy jim došel vzduch. Seděli na zemi naproti sobě a ani jeden nemluvil. Cedrik se nakonec usmál a anděla obejmul. Ucítil, jak se kolem něj sevřely pevné paže a spokojeně se usmál.

Pak si ale vzpoměl, že má za chvíli začít jeho vlastní korunovace. A to by se opravdu neslušelo, aby jako hlavní aktér přišel pozdě... Vymanil se tedy z Azraelova obětí a trochu si upravil pomačkané oblečení.

„Je čas na korunovaci...“ pronesl pomalu. „Šel bys tam se mnou? Prosím?“ obrátl se na anděla.

„Pokud chceš, tak ano,“ odpověděl.

Společně tedy vykročili chodbami až ke chrámu, který byl zasvěcený dávnému bohovi Luciusovi. V zemi bylo sice hodně nových chrámů, které byly zasvěceny novému Bohu, ale korunovace se od pradávna pořádaly v tomto starém.

Vešli dovnitř a na Azraela okamžitě dolehla divná atmosfera. Už ji někde zažil, jen si nepamatoval, kde... Až, když došli do přední části, kde byl zašlý obraz, anděl poznal tu postavu. Zarazil se, ale pak si řekl, že lepší tenhle, než ten páprda nahoře.

Nikdy by si ovšem byl býval nepomyslel, že zrovna on býval bohem...

Korunovace začala. Nejprve měli proslov kněží nového Boha. Následně se zpívaly modlitby a teprve potom si k oltáři stoupl Cedrik a začal odříkávat královský slib. Chlapec neměl rád davy a v chrámu bylo opravdu narváno. Nicméně, utěšovalo ho to, že Azrael je s ním. Stál docela blízko oltáře, ale stranou. Přeci jen, měl tak výhled na celý sál.

Královský slib skončil a před chlapce předstoupil předseda rady. V rukou nesl stříbrnou čelenku a Azrael si povšiml, že je andělského původu. Vida, jak jsou světy propojené... Pomyslel si. Pozoroval, jak předseda rady pokládá korunu na princovu hlavu. Teď už vlastně královu, uvědomil si.

„Co bude váš první rozkaz? Veličenstvo?“ zeptal se, když poodstoupil.

„Nejprve jmenuji Azraela svým osobním rádcem.“

Azrael stuhnul, když uslyšel svoje jméno. Na pokyn Cedrikovy ruky ale před chlapce předstoupil.

„Přijímáš?“ obrátil se chlapec přímo na anděla.

„Asi nemám na výběr, že?“ ušklíbl se Azi. V očích mu ale hrály veselé jiskřičky. Tady ještě bude veselo, myslel si.

V podobném duchu se nesl zbytek obřadu, který už vlasntě nebyl obřadem. To si jen mladý král nechával přísahat poslušnost od těch, které uznal za vhodné a ty ostatní propouštěl, aby si šli po svejch.

Jako posledního si nechal velitele královských vojsk. Mohutný kapitán před ním poklekl a odříkal slib, že bude novému král věrný. Leonard, jak se velitel vojsk jmenoval, vypadal jako hora svalů, ale když na krále pohlédl, Cedrik uviděl inteligentní pohled jemně zelených očí.

Nakonec Cedrik všechny propustil a jen s Azraelem po boku se vydal do trůního sálu, aby udělil audienci prostým občanům. Přeci jenom, povinosti krále jsou únavné, ale udělat se to musí.

Dezerce dvou nejvýznamnějších andělů na sebe nenechala dlouho čekat. A taktéž netrvalo dlouho, než se to doneslo k Bohu. Samo sebou, že ten páprda děsně zuřil. Nadával dosti nevybíravým způsobem. Netrvalo dlouho a všichni se mu klidili z cesty.

Když osaměl, ještě chvíli nadával, ale pak se uklidnil a zamyslel se. Uvažoval, co dál. Vzhledem k tomu, že třetí Čepel zůstane prozatím asi neobjevena, moc možností neměl. Nicméně, jedna tu přeci byla, byť se mu nechtělo vytahovat trumfovou kartu tak brzy ve hře.

Ale asi nebudu mít na výběr, pomyslel si. Zabručel něco dosti nelichotivého a vyšel z trůního sálu, kde doteď soptil. Prošel klenutou chodbou a došel k menším zapadlým dveřím, které byly ukryty za sochou gryffina. Stiskl kliku a otevřel je. Znechuceně se zamračil, když zavrzaly a když jimi prošel, naštvaně je za sebou zapráskl, až málem vypadly z pantů.

Za dveřma byly točité schody, které se ztrácely ve tmě. Benjamin po nich začal sestupovat. Jenže schody byly staré, takže několikrát málem spadl na čumák, než se dostal dolů. A když se tam dostal, tak byl docela vzteklý.

Tohle mi byl čert dlužen... myslel si. A vlastně, on byl! Uvědomil si po chvíli. Zatrolenej Lucifer! Ale já mu ukážu, soptil, když procházel chodbou, do které schody ústily. Na jejím konci byly dveře z čisté platiny.

Ben si zašátral kolem krku, až konečně nahmatal zlatý řetízek, na kterém byl malý klíček. Stále ještě vzteklý, si řetízek z krku přímo serval a vecpal klíček do klíčové dírky ve dveřích. Otočil jím a rozrazil dveře.

Vstoupil do malé místnůstky, kde byl kamenný podstavec a na něm kus karmínového sametu. Přistoupil k podstavci a uchopil do ruky katanu, která na něm spočívala. Vytáhl ji z pochvy a prohlédl si její diamantové ostří.

Spokojeně si přikývnul, vrátil ji do pochvy a tu si připnul k opasku. Na místo, kde dříve byla Černá čepel, kterou, jak již věděl, Azrael pojmenoval Obsidián. Nebo se tak Čepel jmenovala vždy a já to jen nevěděl? Napadlo ho najednou. Ale pak to zavrhl. Na jménu nezáleží. S touto myšlenkou vyšel po schodech nahoru a znovu málem několikrát hodil držku. S klením vyšel do hlavní části svého paláce a pak pokračoval do své soukromé komnaty.

Byla v ní šachovnice. A na ní zvláštní figurky. A hlavně tříbarevné. Teď k nim jednu přidal a naopak dvě odsunul stranou.

„Šachovnice připravena, figurky jsou v pohybu...“

Dva andělští dezertéři se potulovali světem a nohy je zanesly do malé vesničky. Došli na náměstí a následně vešli do hostince, který na náměstí stál. Usadili se u stolu v rohu a objednali si večeři. Hostinský jim přinesl guláš a víno.

Andělé se najedli a pak si ještě zaplatili na noc pokoj. Vystoupali po rozvrzaných schodech do patra, kde se nacházelo asi šest pokojů a zamířili k číslu čtyři. Jakmile zapluli dovnitř, zrzavý Gabriel se vrhnul na Michaelovy rty. Hladově jej políbil. A Stříbrovlasý Michael mu dychtivě polibky opětoval.

Konečně se nemuseli strachovat, že je někdo přistihne. Konečně se nemuseli schovávat před Bohem, který, ač sám gay, jak věděli, tuto orientaci u ostatních odsuzoval.

Gabriel povalil svého milence na slamník a zajel mu rukou pod halenu. Odpovědí mu byl nepatrný Michaelův vzdech. Stříbrovlasý začal rozepínat knoflíčky na košili svého druha a milá košile za chvíli přistála někde na zemi.

Ovšem to by nebyl Gabriel, aby byl do půl těla vysvlečený, když Míša je ještě celý oblečený. Rychle z něj tedy strhl halenu a znovu se přisál na jeho rty. Jednou rukou zajel Michalovi do vlasů a druhou sjel přes hruď až do rozkroku, kte svého partnera začal dráždit přes kalhoty.

Michael slastně vydech do Gabrielových rtů a ten toho využil a nechal svůj jazyk, aby se vydal na průzkum. Michael nechal své prsty bloudit po partnerově hrudi a užíval si všech jeho doteků.

Gabriel se od rtů přesunul ke krku a začal ho jemě olíbávát.

„Pohni!“ zabručel nesouhlasně Michael a jeho ruce začaly samovolně rozepínat Gabrielovy kalhoty. Ten se nenechal dlouho pobízet a stále líbajíc Míšův krk, začal z něj stahovat kalhoty.

Během necelé minuty byli oba nazí a jejich mužství se navzájem dotýkala.

Gabriel se mlsně olízl a už na nic nečekal. Roztáhl partnerovi nohy a pomalu do něj začal pronikat. Celý do něj vstoupil a počkal, až si Michael zvykne. Na tohle dlouho čekali. V Nebi se neodvažovali, protože se báli, že budou přistiženi, ale teď už jim nic nebránilo.

Gabriel se skusmo pohnul a když viděl, že je to partnerovi příjemné, začal se pohybovat rychleji. Jejich těla se vlnila v milostné agónii a Gabriel si čas od času ukradl polibek.

Když už skoro došel vrcholu, uchopil Michaelův penis a v rytmu přírazů ho začal třít. Vyvrcholili zároveň. Gabriel z Míši vystoupil a padl vedle něho. Michael se mu přitulil do náruče a on je oba přikryl dekou, která předtím byla bůh ví, kde.

Netrvalo dlouho a oba usnuli.

Cedrik se protáhl a vstal z trůnu. Bolel ho z něj zadek. A bylo to na něm vidět. Nicméně, to pobavilo Aziho. Počkej, jak tě bude bolet po prvním sexu, usmál se sám pro sebe.

„Co je k smíchu?“ mračil se mladý král.

„Nic, opravdu nic,“ vyprskl Azrael teď už doopravdy.

„To určitě...“ bručel král, ale políbit se od anděla nechal.

Spolu pak odkráčeli do králových komnat. Cedrik ze sebe strhal oděv a jenom ve spodních kalhotách sebou rovnou plácnul do postele. Během pár vteřin usnul.

Azrael se pousmál. Musel to pro něj být těžký den, pomyslel si. Sám se opět usadil do křesla a v ruce sevřel Obsidián.

Sabriel přecházel sem tam po své komnatě a uvažoval, proč vlastně unikl trestu za nošení špatných správ. Ne a ne mu to dojít. Nicméně po řadě hodin, které strávil uvažováním, došel k názoru, že to bude asi proto, že si to vykompenzoval zprávou o Obsidiánu – Černé čepeli, která dřív byla v nebi.

Uspokojen tímto vysvětlením rázně rozrazil dveře svých komnat a šel buzerovat nižší démony a jiné mrzké obyvatele pekel.

Lucifer přemýšlel o objektu své touhy. Zvažoval, jak ho přimět, aby si to s ním v posteli rozdal, jenže ho nic nenapadalo. Asi to budu muset nechat na osudu, pomyslel si nesouhlasně. Nicméně se začal věnovat něčemu jinému.

Vystoupal z Pekla na povrch zemský a to přímo do kaple starého boha, která byla na hradě a kde toho dne proběhla korunovace mladého krále. Znal tu kapli. Taky ještě aby ne, když na té zašlé podobizně, kde byl vyobrazen dávný bůh, byl on sám.

Uvažoval, jestli ještě někdo na zemi zná jeho pravé jméno. Asi sotva... S touto myšlenkou se posadil pod svoji podobiznu a zahleděl se do prázdna.

Aziho probudila cizí přítomnost na pozemcích hradu. Zvedl se a přešel k otevřenému oknu. Tiše z něj vyskočil a roztáhl křídla černá jako noc. Nasál vzduch. Přítomnost přicházela z chrámu, kde probíhala korunovace.

Párkrát mávl křídly a zbytek cesty doplachtil. Přistál před chrámem a tiše vytáhl Obsidián z pochvy. Dveře do chrámu byly otevřené dostatečně, aby se jimi mohl protáhnout.

Tiše procházel uličkou mezi lavicemi, až stanul před oltářem. A před obrazem, pod kterým spatřil toho, koho by tu opravdu nečekal.

„Luciusi...?“

Lucifer vzdáleně slyšel, jak někdo vyslovil jeho dávné jméno.

„Luciusi,“ volal ho ten hlas.

Zvedl pohled a setkal se s černýma očima Padlého anděla Azraela.

„Takže si moje jméno přeci jen pamatuje ještě někdo další, krom mě samotného...“ ušklíbl se Lucius.

„Nevím, proč bych si ho neměl pamatovat. Není to zas až tak dávno, co tě všichni uctívali,“ odpověděl mu Azrael a schoval Obsidián do pochvy. Podvědomě věděl, že ho nebude potřebovat. Neboť kdyby ho Lucius, alias Lucifer, chtěl zabít, už by to udělal.

Lucius na něj upřel svoje až nepřirozeně modré oči a uvažoval. Vzpomínal na dobu, než ho ten páprda vyhnal a ujal se role boha. Nikdy ho neměl moc rád, ale věděl, že by nebylo dobré si ho proti sobě poštvat, než bude mít dostatek silných stoupenců. V době, kdy Benjamin ovládl nebe, vznikli první padlí andělé a úplně první z nich byl právě Azrael. A pak Lucius pochopil, že nikdy vlastně na Benově straně být nemusel.

Kdybych věděl, že ta potvora mu odnese Čepel, nerozpakoval bych se vzít si zpět, co mi patřilo, hned. Jenže místo toho jsem tvrdnul tam dole a brzy se kolem mne slezla ta smečka démonů. Jenže jednu výhodu to celé mělo, pomyslel si, když se mu vybavil Sabriel.

„Vnímáš?“ dolehl k němu hlas Azraela.

„Jo,“ vytrhl se Lucius ze zamyšlení.

„Ptal jsem se, co tady děláš,“ zopakoval otázku Azi.

„Nic důležitýho, vzpomínám na minulost,“ odpověděl mu pekelný vládce.

„Docela by mě zajímalo, co ten tam nahoře vymejšlí,“ zauvažoval anděl a posadil se vedle Luciuse.

„To jsme dva, ale všichni moji špioni byli za ty stovky let už odhaleni...“ povzdechl si Lucifer.

A tak tam ti dva spolu ještě nějákou dobu seděli a povídali si o starých časech. A zároveň domluvili, že mezi nimi bude alespoň dočasně mír. Oba dva měli na Boha pifku a chtěli zjistit, co kuje, tak proč nespojit své síly, že...

Až po pár hodinách se Azrael zvedl s tím, že by se měl vrátit. Zároveň s ním se zvedl Lucifer s tím, že peklo se bez něj neobejde.

„Pozabíjeli by se ti tam, co?“ usmál se Azi.

„Kdo ví...“ mrkl na něj Lucius a byl pryč. Zbyl jenom lehký zápach kouře.

Bůh z Nebe viděl, jak padlý anděl Azrael vstoupil do chrámu zasvěcenému dávnému bohu a po pár hodinách z něj opět vyšel, co se dělo uvnitř ale bohužel neviděl.

„Zatrolenej Luciferák! Všechno musí mít pojištěný...“ zuřil Ben a roztřískal první, co mu přišlo pod ruku, což byla starožitná váza.

Nabručeně od té spoušti odešel, tedy, pokusil se odejít, ale vzápětí sebou flákl na vodě, která se rozlila, když se váza roztříštila.

„Kurva!“ zanadával a sbíral se ze země.

Tentokrát už opatrněji odpochodoval ze sálu a přímo do svých soukromých komnat. Konkrétně do té, kde byla šachovnice. Pohlédl na ni a nemile ho překvapilo, když zjistil, že dvě figurky andělů dezertérů jsou zpět na hrací ploše, nicméně už nejsou platinové, nicméně azurové. Na šachovnici tedy byly najednou čtyři barvy. Vlastně pět, uvědomil si. Démoni a peklo karmínově rudí, lidé stříbrní, vyvrženci nebe černí a nebeští tvorové platinoví. Nicméně, pořád mu vrtala azurová barva dezertérů.

„Měli by být černí,“ zabručel.

Ještě chvíli zíral na šachovnici a snažil se figurky zhypnotizovat, ale akorát ho z toho rozbolela hlava. Zamířil tedy k posteli a plácl sebou do ní. Okamžitě byl tuhej. A zdály se mu sny plné azurově modré.

Sabriel kráčel k trůnnímu sálu pekla, kam byl předvolán jeho eminencí Luciferem. Zaklepal na mohutnou bránu a vstoupil. Došel až před trůn na stupínku a poklekl.

„Přál jste si, pane?“ optal se.

„A víš, že jo?“ nadhodil Lucifer, který byl ve velice dobré náladě, alespoň tedy podle tónu hlasu.

„Pane?“ Sabriel byl zmatený. V takové dobré náladě Lucifera ještě nezažil. Vždycky byl nabručený, nebo naštvaný a vždycky zuřil. Ale žertovat? To nikdy...

„Půjdeš na hrad, kde je poslední chrám dávného boha a zůstaneš tam. Budeš dávat pozor, co se tam děje a budeš mi podávat hlášení,“ nakázal Lucifer. „A, máš zakázáno se tam do kohokoli zabouchnout!“ dodal ještě.

„Prosím?“

„Co nechápeš na tom, že se tam budeš vochomejtat?“

„Pane, troufám si tvrdit, že nechápu vaši poslední větu,“ vysvětlil Sabriel.

„Ber to jako normální rozkaz.“

„Do... dobře,“ zakoktal se Sabriel.

Pak se poklonil a odešel. Stále ovšem přemýšlel nad tou poslední větou. Jako bych se tam do někoho zamilovat mohl, když objekt mé touhy je tak jako tak v pekle... Usmál se a pak v obláčku kouře zmizel do světa nahoře. Respektive uprsotřed.

Gabriel se probudil a pohlédl na Michaela, který ještě spal. Lehce ho políbil do vlasů. Mladší anděl se k němu více přitiskl, ale neprobudil se.

Gabriel ho ještě nechal chvíli spát, ale nakonec ho nemilosrdně probudil. Přeci jenom, byli vyhnanci a museli zůstat v pohybu. Kdyby zůstali moc dlouho na jednom místě, mohlo by to pro ně špatně skončit. Navíc, pokud by si Bůh uvědomil, jakou informaci vlastně ti dva mají, určitě by za nimi vyslal četu, nebo by je dokonce pronásledoval osobně.

Oba dva se rychle oblékli a vyšli z hostince. Prošli vesničkou a pokračovali v cestě. Šli na sever, ovšem co je tam čeká, nebylo jim známo. Jediné, co věděli, bylo, že je tam země, kam nemá Bůh přístup. Doufali, že by se tam mohli ukrýt.

Cesta ale ubíhala pomalu, moc pomalu.

„Mohli bysme letět,“ navrhl Michael.

Gabriel se rozhlédl, ale široko daleko nikdo nebyl. „Dobrá, ale budeme se držet dole, aby nás z dálky nebylo moc vidět.“

Roztáhli tedy stále bělostná křídla a vznesli se. Cesta jim ubíhala rychleji a cíl se blížil...

Cedrik se probudil a nadzvedl se na loktech. Nikde neviděl svého anděla. To ho trošku naprudilo. Odhodil tedy přikrývku a vylezl z postele. Už se chystal vyjít ven a začít se po Azraelovi schánět, když uslyšel zašustění peří a Azrael přistál na okenním parapetu.

"Kdes byl?" uhodil na něj Cedrik.

"Něco prošetřit," odpověděl mu klidně Azrael. "I když, pravda, to už bylo před nějákou dobou, pak jsem se zasekl na obloze."

"A cos prošetřoval?"

"Neznámou přítomnost v chrámu."

"Ty víš, komu je ten chrám zasvětsený, že?" zeptal se Cedrik.

"Ano, vím," povzdechl si Azrael. "A kdybysme oba dva nebyli takoví idioti, tak nic z toho, co se teď děje, by se nestalo..."

"Ale to bysme se nepotkali!" zhrozil se chlapec.

"No, to je vlastně pravda..." souhlasil Azrael. "Vypadá to, že to všechno přece jenom bylo k něčemu dobrý..."

"Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré," kývl Cedrik souhlasně. "Tak komu je ten chrám teda zasvětsený?"

"Nevím, jestli se ti to bude zamlouvat..." vzdychl si Azrael. "Ale asi bys to vědět měl..."

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "Je zasvětsený Luciferovi, jehož pravé jméno je Lucius. To on byl původním bohem, než ho ten součastný vyhnal z nebe a sám se tam začal roztahovat. Jediný důvod, proč se Lucius nepokusil si Nebe vzít zpět, byl proto, že Ben, tak se Bůh jmenuje, měl taky jednu z Černých čepelí. Konkrétně tuhle," ruka mu sjela k Obsidiánu. "Ale jelikož jsme oba dva byli idioti, tak se tohle všechno stalo. Kdybysme si sedli a probrali situaci místo toho, abysme se snažili jeden druhého zabít, tak by Lucius věděl, že Ben tu čepel nemá a že může Bena svrhnout okamžitě..."

Cedrik se chystal něco odpovědět, ale byl přerušen rudým kouřem, který se blesknul v rohu místnosti. Z toho kouře se zhmotnil Sabriel, pekelný zabiják, se kterým již měl Cedrik čest se setkat.

Azrael zareagoval bleskově. V momentě byl mezi chlapcem a Sabrielem, Obsidián v ruce a připravený k útoku. Ovšem, zatím čekal. Něco mu na tom celém nesedělo. Proč by Lucius posílal Sabriela, když uzavřeli jakýs takýs mír?

"Proč tu jsi?" zeptal se tedy.

"Na rozkaz Vládce pekel," odpověděl ten.

"A za jakým účelem?" položil Azrael další otázku.

"Mám pozorovat a podávat hlášení," odpověděl démon.

"Žádný masakry?"

"Sotva... Aspoň se mi Lucifer o ničem nezmínil."

"Fajn," kývl Azrael a schoval čepel zpět do pochvy.

"Vysvětlí mi někdo, co to má všechno znamenat?" ozval se Cedrik, jehož štvalo, že na něj jakoby zapomněli.

"Nic to nemá znamenat. Prostě tady Sabriel má rozkat, aby se tu motal a sledoval dění, to je všechno. Očividně má zakázáno nás napadnout, tak v tom nevidím problém."

"A ty mu věříš?" zakroutil hlavou Cedrik.

"No, vzhledem k tomu, že jsem s Luciusem v noci uzavřel příměří, tak pochybuju, že by tu Sabriel byl na vražedné misi..."

"A že tě Lucifer mohl podrazit tě nenapadlo?" nadhodil Cedrik.

"Napadlo, ale je to nepravděpodobné. Znám ho až moc dobře na to, abych věděl, že to není jeho styl."

"Aha, takže tady tomu budeme prostě věřit?"

"Tady ten," ozval se Sabriel nakvašeně, "je pořád ještě tady."

"Tak si běž po svých," navrhnul mu Azrael. "Tak jako tak se máš motat a sledovat. Jenže to neznamená, že nám dvěma polezeš do soukromí."

"To bych si nedovolil," zhrozil se Sabriel, když mu došlo, na co asi Azrael narážel. "Navíc, tam dole je někdo, kdo by mi za to patrně ukousnul hlavu."

Poté se rudý démon otočil na pdopatku a opustil královské komnaty, aby mohl otravovat někoho dalšího. Jen ještě nevěděl koho. Nicméně, byl rozhodnut někoho najít a vytahat z něj nějáké další informace.

Mezitím Gabriel s Michaleme doletěli k pohoří, které oddělovalo Benovo území od toho, které žádnému bohu zasvěceno nebylo.

"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad, abysme to přeletěli..." zabručel Gabriel, když přistáli, aby si odpočinuli.

"Tak půjdeme pěšky. Asi to bude i bezpečnější," souhlasil Michael a natáhl se ke staršímu andělu pro polibek, který mu rozhodně nebyl odepřen.

Po nějáké té chvíli se od sebe ale odtrhli a vydali se na úmornou cestu přes hory.