Aktuality

Aktuality:

10-6-2016: Grimrock anglicky nebude, pro ty, co to chcou číst, tak na http://talesfrom-hell.blogspot.com to je. Tady anglicky nebude a tam nebude česky. Protože kdyby to bylo všechno na jednom místě, tak v tom budu mít guláš já, o vás ani nemluvě.

25. března 2014

Dívka vlk 3 - Svatá dýka: Kapitola 1-7

 Než začneš číst
Toto je třetí část ze série Dívka vlk. Rozhodla jsem se ji rozdělit na několik dílů, protože je poměrně dlouhá. Navíc, takhle si aspoň můžete počítst už v průběhu psaní. Rozhodla jsem se zveřejňovat zhruba po 7 kapitolách, či případně po zhruba deseti stranách.
Doufám, že se vám povídka bude líbit.



Svatá dýka

By: Ann Elfwind


Prolog: Navrat do Patagonie

Sedm let po incidentu v Tristarii se Adrien, která odtamtud odcestovala jak jen to bylo možné, dostala opět do Patagonie. Adrienin hlavní dopravní prostředek byl její drak Elbait.
Ale Patagonie vypadala úplně jinak, než si ji pamatovala. Byla zruinovaná a vypálená a hořelo tam mnoho ohňů, jak někdo zapálil města, budovy a dokonce hrad, kde se Sirnix setkal s Amy.
„Co se tady stalo?“ přemýšlela Adrien nahlas.
„Dobrá otázka. Taky by mě to zajímalo.“ poznamenala Elbait.
„Jediný způsob, jak něco zjistit, je najít někoho živého.“ uvažovala Adrien, „Ale zdá se, že to bude trošku problém.“
„Já to zkusím.“ řekla Elbait, „Mám lepší oči, než ty.“
A tak Elbait zapátrala a po chvíli soustředěného hledání oběvila na pobřeží někoho, kdo byl ještě živý.
„Na pobřeží.“ oznámila Elbait, „Jdu na přistání.“
A to teda bylo přistání. Elbait složila křídla a padala rovnou dolů. Těsně nad zemí křídla zase roztáhla, pád vyrovnala a hladce přistála.
„Elbait, tohle mi nedělej, víš, že to nemám ráda.“ vyplísnila ji Adrien, když sesedla dolů, „Tak kde je ten přeživší?“
„Přímo za tebou.“ broukla Elbait a začala si čistit drápy.
Adrien se otočila a uviděla, jak se na pobřeží choulí nějáká dívka. Mohlo jí být něják kolem patnácti.
„Ahoj, kdopak jsi?“ přistoupila k ní Adrien.
„Já... Já nejsem jediná přeživší?“ zeptala se udiveně dívka.
„Já teď přiletěla, ale to je vedlejší.“ odpověděla Adrien, „Teď mě zajímá, co se tady stalo:“
„Přišel nějáký démon a začal na celou Patagonii metat oheň a jeho drak mu v tom pomáhal.“ řekla dívka, „Kdo vlastně jsi?“
„Jmenuji se Adrien, před sedmi lety jsem tady v Patagonii byla pro Titánův meč.“ řekla Adrien, „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Já jsme Jenn, ale to s tím mečem je jen legenda.“ usmála se.
„Ne, není to legenda, jenže problém je, že démoni se dají porazit jen legendárními zbraněmi a ten meč se ztratil.“ řekla Adrien.
„Co tím myslíš?“
„Tím myslím to, že bych Patagonii měla pomoci, Něco jí dlužím.“ vysvětlila Adrien, „Odnesli jsme odtud já a moji přátelé vaši legendární zbraň proti démonům, zůstali jste bezbraní, takže je to teď na mě, protože ostatní jsou buď mrtví, nebo bůhví, kde.“
„Je tu ještě jedna legenda o zbraních.“ šeptla Jenn.
„Jaká?“ zajímala se Adrien.
„Ta legenda vypráví o Svaté dýce.“ řekla Jenn.
„A povíš mi tu legendu?“ zeptala se Adrien.
„Já si ji nepamatuji celou...“ zarazila se Jenn.
„To je jedno, pověz mi všechno, co víš.“ řekla Adrien a sedla si do písku vedle ní.
„Adrien?“ zavolala Elbait, „Jak dlouho si tady míníš povídat?“
„Tak dlouho, jak bude potřeba, něco téhle zemi dlužíme a já to míním splatit.“ odpověděla Adrien.
„Já jen, že se sem hrne parta skřetů a já se nudím.“ houkla Elbait.
„Tak si s nimi běž pohrát.“ zavolala Adrien a dál se věnovala Jenn, která si vzpomínala na legendu.
„Povídej.“ vybídla ji.
„Dobře.“ řekla Jenn, „Legenda se odehrává před více, než tisíci lety tady, v Patagonii. Tehdy zuřila válka a démonů tu bylo více, než bylo únosno. Někteří byli na straně lidí, jiní chtěli svět ovládnout. Nakonec zbyl jen jeden, co bránil lidstvo. Light. Vykoval mocné zbraně, do kterých vložil svoji síílu. Vykoval Titánův meč, který ukryl do měsíční svatyně ve skále. Další zbraní bylo kopí lásky, to daroval lidem, aby se s ním mohli bránit. Lidé s ním démony porazili, ale nakonec se kopí zlomilo. Ale byla eště třetí zbraň – Svatá dýka.
Svatou dýku Light vykoval, řekl o ní lidem, ale ukryl ji a pravil, že ji lidé mají použít jen v nejvyšším případu nouze.“
Jenn si povzdechla.
„Co je?“ zeptala se Adrien.
„A teď to přijde, konec legendy nikdo nezná, během času ze ztratila. Byla sepsaná, ale také si ji lidé předávali ústně, jenže já ten konec nevím. Znám jenom to, co se zachovalo jako písemnost.“
„Takže budeme muset pátrat a také předpokládejme, že démon ví, kde ta dýka je. Bude ji chtít zničit, takže se k ní musíme dostat první.“ rozhodla Adrien.
„Ale jak?“
„To ještě nevím, ale prohledám tuhle zemi třebas celou. Tu dýku najdu.“ řekla Adrien a v očích jí plál oheň dobrodružství.

Kapitola I: Ostrov?


Adrien a Jenn začaly vymýšlet plán, jak se dopátrat toho, kde je Svatá dýka ukrytá, ale na nic nemohly přijít.
"Nejlepší možná bude, když prostě vyrazíme a budeme doufat, že budeme mít štěstí." nadhodila Jenn.
"Asi máš pravdu." souhlasila Adrien.
A tak se stalo, že následujícího rána spolu s Elbait obě dívky vyrazili heldat Svatou dýku. Ale cesta, kterou se vydaly se hned po pár zatáčkách větvila. Jedna vedla do vesnice a druhá do divočiny.
"Něco mi napovídá, že bysme měly jít do divočiny. Budeme tam méně nápadné a je nepravděpodobné, že by dýka byla schovaná na civilizovaném místě." řekla Jenn.
"Tak dobře, půjdeme do divočiny." souhlasila po chvíli přemýšlení Adrien, "Stejně mě nenapadá nic lepšího."
Vykročily na uzoučkou pěšinku a v husím pochodu postupovali vpřed. Elbait s tím měla značné potíže.
"Nechceš si dát pohov a v noci nás dohnat?" navrhla jí Adrien.
"To by šlo, ale co když se něco stane?" pronesla Elbait.
"Myslím, že se o sebe zvládneme postarat." řekla Adrien, "Doženeš nás v noci."
A tak dvě dívky nechaly draka za sebou a pokračovaly dál samy.
"Co myslíš, že nás čeká?" otázala se Jenn.
"Zabít pár bastardů, najít dýku a zachránit svět." odpověděla Adrien, "Takže denní rutina."
"Denní rutina, to určitě..." zlobila se Jenn a dělala uraženou.
"Stůj!" štěkla najednou ostrým hlasem Adrien.
Jenn ani nenapadlo, že by neposlechla.
"Tak, a teď se podívej pod nohy." řekla Adrien.
Jenn to udělala a zděsila se. Necelých dvacet čísel od ní zela propast. Přehrazovala celý les a byla široká nejmíň pět metrů.
"Díky..." vykoktala Jenn a couvala od okraje.
"Tak jo, tohle nepřeskočíme, takže jediný způsob je, že nás přenese Elbait, ale to bude msuet počkat do večera, než se k nám připojí." řekla Adrien.
"A co budeme mezitím dělat?" zeptala se Jenn.
"Podíváme se, jestli tu v okolí není něco podezřelého." rozhodla Adrien, "Ty půjdeš nalevo, já napravo, přesně za hodinu se tady zase sejdeme."
A tak se taky stalo.
Jenn se vydala nalevo a rozhlížela s kolem sebe. Nic neviděla a tak šla dál. Najednou se průrva stáčela. Stáčela se do prava, takže se Jenn dostala do směru, kterým původně obě dívky mířily.
"To je zvláštní..." brblala si pro sebe, "Tohle budu muset potom Adrien říct."
Jenn šla ještě kousek, ale potom se vrátila a čekala, až přijde Adrien.

Adrien mezitím pokračovala dál. Také narazila na místo, kde se průrva stáčela, ale u ní se stáčela doleva. Adrien to místo minula a pokračovala dál, teď už mimo průrvu.
"To je divný..." brblala, "Vypadá to, že se ta průrva stáčí kolem nějákého ostrůvku..."
Pak se na patě otočila a vrátila se zpět k místu, kde na ni již čekala Jenn.
"Co jsi zjistila?" zeptaly se obě dívky najednou.
"Průrva zatáčí." byla společná odpověď.
"Jakoby obepínala ostrov?" otázala se Adrien.
"Ano." kývla Jenn.
"Tak je to potom jasné."
"Co je jasné?" nechápala Jenn.
"Jasné je to, že se na ten ostrůvek musíme za každou cenu dostat. Můj šestý smysl mi říká, že tam na nás čeká vodítko." řekla Adrien, "Ale teď si můžeme odpočinout, protože musíme počkat na Elbait."
Obě dívky si sedly a pozorovaly pevninu za průrvou. Jistě tam čeká nějáký důležitý oběv, říkaly si.

Kapitola II: Posledni setkani s Karol


Jenn a Adrien čekaly, až se oběví Elbait. Najednou Jenn něco zaslechla.
"Slyšíš to?" drcla do Adrien, která skoro spala.
"Co?"
"Něco se blíží." upřesnila Jenn. Adrien se zaposlouchala.
"To je jen pár vlků." poznamenala, "a jde to z toho ostrova, takže zatím nám neublíží."
Pak se zarazila a zaposlouchala se do zvuků vlků.
"Poslouchej, jako by nám chtěli něco říct." šeptla.
"Cože?" nechápala Jenn.
Ale Adrien ji nevnímala, poslouchala vytí vlků a přemýšlela, jestli by to mohla být Karol. To vytí jí bylo až příliš povědomé.
"Běhá mi z toho mráz po zádech." ozvala se Jenn.
"Nejsi sama." přiznala se Adrien.
Začalo se stmívat.
"Brzy tu bude Elbait." poznamenala Adrien, "a brzy odhalíme tajemství toho ostrova na pevné zemi."
Pak vyšel měsíc a ozvalo se jediné táhlé teskné vlčí zavytí. Adrien to znělo jako "pospěš" a netrpělivě se otočila směrem, kterým měla přiletět Elbait. A to už byla Elbait na dohled. Nachvíli její tělo zastínilo měsíc, který byl v úplňku, a pak se snesla před Adrien a Jenn.
"Co jste to našly?" ptala se.
"Na vysvětlování není čas, musíme se dostat za tu průrvu." řekla Adrien a už nasedala.
Jenn nasedla hned po ní a Elbait se s oběma dívkami vznesla. Dvakrát mávla křídly a už přistály na druhé straně průrvy. Adrien a Jenn seskočily Elbait ze zad a rozhlédly se. Znovu se ozvalo to táhlé zavytí, které jakoby je popohánělo.
"Odkud to vychází?" zeptala se Jenn.
"Z místa přímo před námi, ale nedokážu určit,jak daleko. Ale pár set metrů to bude určitě." řekla Elbait.
"Dobrá jdeme." zavelela Adrien.
Vydaly se na cestu a dívky měly celou dobu ruce pobléž zbraní. Respektive, Jenn měla ruku na jílci dýky a Adrien v ruce držela připravený luk, který vytáhla z vaku připevněného na Elbaitino sedlo. Cestička, kterou se vyday se po chvíli začala různě kroutit, až ztratily úplně přehled, kterým směrem jdou. Nemohly se orientovat ani podle měsíce, protože ho zakrývaly stromy. Jediné, co je vedlo, bylo občasné vlčí zavytí.
Pokaždé o něco naléhavější.
Nakonec se dostaly na mýtinku. Na mýtince byl vchod do podzemní krypty a u toho vchodu stál vlk.
Zaštěkal: "Tohle je mé první já. Vždycky jsem byla ta poslední. Ale je na čase, abych taky něco dokázala. Nemůžu se zdržet dlouho." po těchto slovech se obrysy vlka začaly rozplívat. "Nemám moc času," pokračoval vlk, "ale je důležité, abyste našly Svatou dýku. Musíte dovnitř do krypty. Tam je něco, co vám snad pomůže..."
A vlk se rozplynul.
"Co to říkal?" zeptala se Jenn, která narozdíl od Adrien, která rozuměla řeči zvířat, slyšela jen obyčejné štěkání.
"To byl duch mé dávné společnice. Říkala, že máme jít do té krypty a že tam snad najdeme něco, co nám pomůže." přetlumočila zkráceně Adrien. "Takže je mrtvá..." povzdechla si potom, "Nejdřív Meridon, teď i ona... Doufám, že alespoň Sirnix ještě žije."
"Kdo jsou ti lidé, o kterých mluvíš?" zeptala se Jenn.
"Moji bývalí společníci, rozdělili jsme se po bitvě u Jezera Smrti v Tristarii, kde jsme porazili Borga." vysvětlila Adrien, "Jeden z nás, Meridon, tam padl. Karol a Sirnix cestovali dál spoelčně a vypadá to, že Karol je mrtvá. Kdyby ne, nebyl by tu její duch."
"Aha..." hlesla Jenn.
"No nic." potřásla Adrien hlavou, "Jdeme dovnitř do té krypty, ať nezahodíme šanci, kteoru nám Karol dala." Potom jako první vykročila dolů do temnoty.

Kapitola III: Nevitana spolecnost


Adrien a Jenn sestupovaly po schodech, které vedly dolů do krypty. Elbait čekala venku.
"Já nic nevidím..." postěžovala si Jenn.
"Tak počkej." odpověděla Adrien. Potom pronesla několik slov a v ruce se jí oběvila ohnivá koule.
"Výborně, ale teď nebudeš moct střílet..." poznamenala Jenn.
"To vůbec nevadí." odpověděla Adrien, která mezitím luk hodila na rameno, "Stačí, že mám meč a svá kouzla."
"Tak dobře." řekla Jenn.
Poté obě pokračovaly v sestupu.
Chodba vedla čím dál hloub. A pak najednou byly na rovné zemi. Postupovaly chodbou dál.
"Kam myslíš, že to vede?" otázala se Jenn.
"Nemám tucha, ale pokud nám to doporučila Karol, budu věřit." odpověděla Adrien.
Pak postupovaly již mlčky. A byly by tak postupovaly až k cíli, kdyby se pod Adrien najednou nerozevřela podlaha. Než dívky stačily zareagovat, Adrien se zřítila. Dolů do tmy. A sní zaniklo i světlo, takže Jenn zůstala v naprosté tmě. A v té tmě slyšela šelestění křídel. Připravila si zbraň a postupovala dál. Vždy nejprve zašátrala nohou a ujistila se, že stoupne na pevnou zem. Nechtěla taky skončit v nějáké díře. Najednou ucítila tupou bolest a pak upadla do bezvědomí. Někdo ji přetáhl po hlavně palicí, nebo možná kyjem.

>>*♥♥♥*<<

Adrien se zvedla ze země a rozhlédla se kolem. Její ohnivá koule zmizela. Byla v bezvědomí a to to kouzlo zrušilo. A to jí zachránilo život. Adrien totiž spadla a potom to s ní nějákým zázrakem smíklo do nejtemějšího kouta obrovské jeskyně plné skalních trolů. Kdyby to světlo nezhaslo, byla by teď mrtvá.
Ano, sice kolem sebe ty troly neviděla svým normálním zrakem, ale vnitřní zrak, zrak draků, ji nezklamal. Umožňoval jí vidět i v naprosté tmě a toho teď využila.
Začala troly počítat. Napočítala kolem pětadvaceti.
"Co je moc, je příliš." řekla si potichounku a ještě potišeji sejmula z ramene luk. Naštěstí se při pádu nepoškodil.
Adrien založila šíp a pečlivě zamířila na nejbližšího trola. Pak šíp vypustila. Cíl zasáhla přesně. Jediné, co se ozvalo, bylo tupé zadunění těla o kamenou podlahu. Naštěstí si toho žádný trol nevšiml. A i kdyby, asi by ho nenapadlo hledat střelce. A stejně by ji neviděli. Skalní trolové se sice hodně na zrak spoléhali a také na čich, ten dokonce používali více, než zrak. Ale v tuhle chvíli by jim byl houby platný.
Celý sál totiž zahaloval smrad síry.
Adrien znovu založila do tětivy šíp a zamířila. Chtěla jich co nejvíce vyřídit aniž by byla odhalena. Povedlo se jí zabít dvanáct, než si jí jeden všiml. No, ani ne tak jí, jako zaregistroval letící šíp.
"Dobře, tak jinak." rozhodla se Adrien a než stačil kterýkoli trol zaútočit, již měla luk zase na rameni. V pravé ruce meč a v levé jí jiskřila magická energie.
Když se první trol přiblížil na dostřel kouzel, Adrien energii uvolnila a milého trola smetl z povrchu zemského blesk. Trolové, kterí byli chabého rozumu se trochu lekli, ale ne nadlouho. Za chvíli se zase řítili na Adrien. Ale jí ta chvilka stačila, stačila zlikvidovat další tři nebo čtyři.
A to už byli zbývající trolové, asi sedm, u ní. Pustila se do nich mečem a z energie v levé ruce udělala druhý meč. Světlo meče bylo tak jasné, že musela zavřít oči. A i trolové se odvraceli. Ale oni na rozdíl od Adrien, která využívala svého daru - dračího zraku, neviděli zhola nic. To světlo je oslepilo.
Netrvalo dlouho a bylo po nich. Adrien zrušila kouzlo a pokračovala v cestě.
"Musím najít Jenn." pomyslela si.
Rozhlédla se po nějákém tunelu a jeden opravdu našla v protější stěne jeskyně. Vykročila tam a dlouhými kroky přešla sál. Pak vkročila do tunelu.

Kapitola IV: Shledani


Jenn se probrala ve vězení. No, vězení... Ona to vlastně byla malinká jeskyně a vchod do ní byl zatarasený masivními dveřmi.
Jenn se posadila a ohmatala si bouli na hlavě, nebylo to tak hrozné, jak se obávala, ale i tak si ještě netroufala se postavit.
Svázaná nebyla, ale sebrali jí veškeré její věci. Jen oblečení zůstalo. Jenn se rozhlížela kolem sebe, ale moc toho neviděla.
"No bezva, co teď?" uvažovala nahlas.
Jedinou odpovědí jí bylo harašení klíče v zámku dveří, které se znenadání ozvalo.
"To mi tak ještě scházelo..." zabručela si Jenn, "Jen doufám, že Adrien nechytlli..."
Pak se odhodlala postavit - nechtěla, aby ji našli schlíple sedět na zemi - a čekala, kdo do její cely vejde.
Dveře se otevřely a dovnitř napochodoval opravdu hodně tlustý skalní trol. A nejhorší na tom všem bylo, že příšerně smrděl...
"Co je moc, je příliš." zopakovala Jenn přesně to, co před nějákou dobou řekal Adrien.
Pak se proti trolovi vrhla a ten, jelikož to nečekal, svalil se na zem. Jenn toho využila a proběhla kolem a pryč z cely. Vůbec nepřemýšlela a jen se hnala zatuchlými chodbami.
Čas od času narazila na nějákého skřeta a když se tak stalo, tak ho v té rychlosti jen smetla na zem. Hnala se chodbami jak žíznivá čára a tak ani nepostřehla, že se za ní žene trolí hlídka s napjatými luky.

>>>*♥♥♥*<<<

Adrien postupovala temnou chodbou, když zaslechla nějáký hluk. Znělo to jako horda skřetů, která někoho honí.
Adrien se přitiskla ke stěně a zavřela oči, aby jejich žlutá barva nepřitáhla pozornost. Potom se pořádně zaposlouchala. Svým zbystřeným sluchem zaslechla svist šípů.
"To není dobrý." pomyslela si Adrien a otočila hlavu po zvuku.
To, co spatřila se jí ani trochu nelíbilo. Banda trolů s luky honila její kamarádku Jenn, která se již sotva vlekla, protože měla jeden šíp zabodnutý v noze. Adrien nešlo do hlavy, jak se jí povedlo schytat to jen jednou, když trolové pálili jeden šíp za druhým.
Pak jí ale došlo, že vůbec nemíří. Sejmula tedy ze zad vlastní luk a zamířila. Jeden z asi sedmi trolů padl na zem s šípem zabodnutým v hrdle. Adrien vystřelila ještě párkrát a skřeti, kteří ji neviděli, se dali na útěk, protože si mysleli, že je to nějáký duch, co na ně pálí šípy s takovou přesností.
Adrien si hodila luk zpět na rameno a přistoupila k Jenn. Rozhlédla se kolem sebe a když se přesvědčila, že jsou samy, zakryla Jenn oči a rozsvítila světlo.
"Zavři oči a pomalu je otvírej, nebo tě to světlo oslepí." zašeptala Adrien a začala si prohlížet její poraněnou nohu.
"Adrien, jsi to vážně ty?" zeptala se Jenn a po tvářích se jí začaly koulet slzy.
"Jo, jsem to já a teď to bude bolet." řekla Adrien a aniž by čekala na odpověď, jednoduše Jenn vyškubla šíp z nohy.
Jenn to ale vůbec necítila, jediné, co cítila, byl pocit štěstí a že už není sama.
"Kdes byla?" zeptala se Jenn ublíženě.
"Nakopat zadek pár skalním trolům." odpověděla Adrien a pak pomohla Jenn na nohy, "Můžeš jít?"
Jenn to zkusila, ale po dvou krocích se sesula na zem.
"Ne, nemůžu." vzlykla.
Adrien k ní přistoupila a znovu jí pomohla na nohy. Pak ji podepřela a vykročila chodbou ve směru, ze kterého přišla Jenn.
"Do čeho ses to vlastně namočila?" zeptala se pochvíli ticha Adrien.
"Já vlastně ani nevím." vzdychla Jenn a opřela si hlavu o Adrienino rameno.
"Ono je to stejně jedno, hlavně se teď odtud musíme dostat." řekla Adrien a pro všechny případy tasila meč.

Dívky došly na rozcestí, ale nezabočily, pokračovaly rovně. Poté, co Jenn řekla, že z chodby, která odbočovala, přiběhla.
Pokračovaly dál chodbou, až zjistily, že chodba stoupá a následně se mění v schody.
"Myslíš, že jsme tam, kde jsme začaly?" optala se Jenn.
"Ano, tudy jsme přišly. Pamatuju si některé rysy na zdech."
Pak už se oběvilo denní světlo a dívky stanuly venku z krypty...

Kapitola V: Spatna odbocka


"Asi jsme v té kryptě byly hodně dlouho, viď?" optala se Jenn, když se podívala na oblohu a zjistila, že slunce stojí již hodně vysoko.
"Ano, troufám si tvrdit, že ano," odpověděla Adrien, "ale to mě teď vůbec netrápí. Trápí mě to, že Elbait není vůbec v mém dosahu..."
"Co tím myslíš?" nechápala Jenn.
"Tím myslím, že jsme na nějákém jiném místě, protože to tu i jinak vypadá." řekla Adrien.
A teď už to došlo i Jenn. Pozorně se rozhlédla a i když to tam vypadalo hodně podobně, bylo jasné, že jsou na jiném místě.

Pak se ale začal obraz před jejich očima měnit.
"Neříkej, že je to to, co si myslím, že to je..." zaprosila Jenn.
"Zklamu tě, opravdu jsme pořád ještě v tej kryptě..." vzdychla si Adrien, "ale vůbec se mi to nelíbí."
Poté Adrien tasila meč a začala se kolem sebe rozhlížet zostřeným dračím zrakem.
"Ano, měla jsem pravdu," řekla Adrien, "jsme stále v kryptě."
Ve stejnou chvíli, kdy toto pronesla, se iluze rozplynula a dívky spatřily temné stěny žaláře. Jediné divné na tom bylo, že jejich zbraně stále byly jejich. Nikdo jim je nevzal.
Následně se Adrien sklonila k Jennině noze a zašeptala pár divných slov. Rána na lítku se zacelila.
“Díky.” šeptla Jenn, která si netroufala mluvit nahlas.
A pak se dívky začaly dohadovat, jak se odtamtud dostat a jak dál postupovat a samozřejmě také o tom, jak byly napáleny.
Zatímco se Adrien a Jenn dohadovaly o tom, jak se nechaly napálit, trolí šéf přišel se svazkem klíčů k bráně od žaláře a začal hledat ten správnej klíček, aby moh otevřít.
"Slyšíš to?" zeptala se náhle Adrien.
"Ano, vypadá to, že budeme mít návštěvu."
"Spíš to vypadá na problémy." ušklíbla se Adrien.
"Tak to máš pravdu, slečinko," ozval se huhňavý hlas sklaního trola.
"Jako bych to neříkala..." vzdychla Adrien a vyvolala blesk.
Blesk trola zasáhl plnou silou, ale nic mu to neudělalo. Trol se jen rozchechtal jako blázen: "Abyste mě mohly zasáhnout kouzlem, musíte mě nejdříve zbavit toho medailonku, co mám zde." Trol si poklepal na krk, kde se mu houpal zlatý medailonek ve tvaru labutě.
"Tak to vypadá, že si to s ním budeme muset vyřídit tím složitějším způsobem." povzdechla si Adrien a pozvedla meč.
Zaútočila a i přes všechnu trolovu snahu se bránit, byl brzy poražen. Adrien se sehnula a strhla mu amulet z krku. Začala si ho prohlížet, jenže jí byl sebrán Jenn.
"Proč to má tvar zrovna labutě?" zeptala se přihlouple ta.
"Kdybys mi to nesebrala, tak už jsem to mohla vědět." odpověděla kousavě Adrien.
Jenn jí tedy amulet vrátila a Adrien ho začala zkoumat. Jediné, co však vyzkoumala, bylo to, že byl celý ze zlata a že byl naplněn nějákým pro ni neznámým kouzlem.
"Tak co?" nedalo to Jenn a musela se zeptat.
"Nic moc..." povzdechla si Adrien, "Moc se z toho vyčíst nedá..."
"Radši mi řekni, co se z toho vyčíst dá."
Adrien jí to teda řekla, ale také dodala, že by raději měly vypadnout z toho vězení. To Jenn nezbývalo, než souhlasit.

Dívky tedy nechaly dohadování se o podivném amuletu a Adrien si ho zastrčila do kapsy. Nato vyšly z cely a zabočily do první chodby, která se jim naskytla.
"Pamatuj si, že to hlavně musí stoupat nahoru." poučovala Adrien.
"Dyť já vím." odsekla Jenn.
Dál jejich cesta pokračovala mlčky. Několikrát zahly, až se dostaly do sálu, který se Adrien zdál povědomej.
"Tady to znám." zašeptala.
"Tak to jsi šťastný člověk, protože mně to tady neříká vůbec nic." houkla Jenn.
"Sem sem propadla, když jsme vstoupily do krypty." upřesnila to Adrien.
"Semhle?" nevěřila Jenn.
"Ano, a hemžilo se to tu troly."
"Jako teď?" neodpustla si Jenn.
Adrien se rozhlédla. "Ano, jako ted." pronesla pochmurným hlasem a sejmula z ramene luk.

Kapitola VI: Cesta ven?


Dříve, než si jich trolové stačili všimnout, zatlačila Adrien Jenn do temného kouta a přitiskla jí ruku na ústa. Když si byla jistá, že bude Jenn potichu, ruku sundala.
"Co to mělo znamenat?" durdila se Jenn šeptem, neodvažovala se mluvit nahlas, aby nepřilákala pozornost trolů.
"Preventivní opatření, abys byla zticha," vysvětlila Adrien, "nemohla jsem dovolit, abys promluvila nahlas, i když se to nezdá, nejsou zas až tak pitomí, jak vypadají."
"Dobrá, ale jak se jich zbavíme?" zeptala se Jenn.
"Stejně, jak jsem to předtím udělala já," řekla Adrien, "sleduj." S těmito slovy vytáhla z toulce šíp a napnula tětivu.
Pečlivě zamířila a vystřelila na nejbližšího trola. Ten, aniž by si kdokoli čehokoli všiml, se skácel k zemi a zůstal ležet. Střela ho zasáhla přesně do srdce. A stejně to pokračovalo s většinou trolů.
Až posledních, asi pět, bylo nutno pobít v boji na blízko. Ale to pro zkušenou bojovnici, jakou Adrien beze sporu byla, nebyl nejmenší problém. Trolové popadali mrtví k zemi a cesta se zdála býti volná.
Adrien a Jenn vykročily dále.
"V které části jsi to propadla?" zeptala se Jenn.
"Nevím přesně,kterou částí jsem propadla, ale když jsem se po tom pádu probrala, byla jsem úplně v zadu v rohu," odpověděla Adrien, "takže ta díra musí být někde tam, hádala bych..."
"Dobře." kývla Jenn.
Pak zamířily do části, kterou Adrien označila a Adrien cestou posbírala svoje šípy. Ale v označené části nic nenašly. Ve stropě žádná díra nebyla. Až po chvíli Adrien došlo, co to vlastně znamená.
"Mělo mi to dojít dříve, vždyť ta díra se pode mnou otevřela, je pravděpodobné, že se zase zavřela," vysvětlovala Adrien, "tak proto ji nemůžeme najít."
"Tak to mi teda řekni, jakse odsud teda chceš dostat," durdila se Jenn.
"Tak to opravdu nevím..." odvětila Adrien, "ale nějáká cesta tu snad bude."
"Doufám, že máš pravdu," povzdechla si Jenn a začala se rozhlížet.
Adrien se k ní přidala. Přešla ke stěně a přejížděla po ní rukou. Jaké bylo její překvapení, když její ruce nahmataly prohlubeň velice zvláštního neznámého a přitom povědomého tvaru.
"Pojď sem," zavolala Adrien na Jenn, "asi jsem něco oběvila." S těmito slovy Adrien vyčarovala slabé světlo a vytáhla z kapsy medailonek ve tvaru labuťe.
"Co máš?" zeptala se Jenn, když dorazila k Adrien.
"To bych taky ráda věděla..." řekla Adrien spíše sama pro sebe, než že by odpovídala na Jenninu otázku. Se semknutými rty, ale odhodláním v očích vložila medailonek na místo ve skále.
Chvíli se nic nedělo a toho Jenn využila.
"Co to má znamenat?" dorážela tak dlouho, dokud se jí Adrien nerozhodla odpovědět.
Než ale mohla cokoli říct, zem se otřásla a skála před oběma dívkami se odsunula stranou a odhalila temný tunel vedoucí bůhví, kam...
"No teda..." vydechla Jenn. "Kam myslíš, že to vede?"
"Nevím, ale určitě to půjdeme zjistit..." usmála se Adrien a vstoupila do chodby.
Cestou ještě sebrala medailonek. Pro všechny případy...

Kapitola VII: Prvni cast skladacky


Dívky vstoupily do chodby a ta se za nimy s hlasitým rachotem zavřela.
“Tak, a jsme v pasti,” povzdechla si Jenn, “tohle jsi asi v plánu neměla, co?”
“Hele, možná nemůžeme zpátky, ale pokud vím, cesta zpět stejně nevede,” odpověděla Adrien, “a co uděláš, když není cesty zpět? Půjdeš dopředu.”
S těmito slovy se jí v ruce oběvil plamen, který osvětloval chodbu. V druhé ruce již držela meč. Vykročila do chodby a Jenn, ač neochotně, ji následovala.
Dívky postupovaly vpřed a po chvíli zjistily, že chodba stoupá.
“Myslíš, že se blížíme k východu?” zeptala se s nadějí v hlase Jenn.
“Doufám, ale nespoléhám na to,” odpověděla Adrien a dál stoupala chodbou.

Jak postupovaly dál, chodba stoupala čím dál strměji. A byla čím dál nižší. Až byla nakonec tak neschůdná, že Adrien nemohla dále nésti meč a tak ho zasunula do pochvy. Bude se muset spolehnout na kouzla.
Postupovaly dál, když najednou Adrien zastavila a to naprosto bez varování, takže do ní Jenn málem narazila.
“Nemůžeš aspoň ceknout, než se tak náhle zastavíš?!” durdila se.
“Promiň, přišlo to bez varování,” odpověděla smířilvě Adrien, “ale máme tu menší problém, je tu ďoura.”
“Ďoura?!” opakovala nevěřícně Jenn, “tak ji překroč, ne?”
“Věř, že bych ráda a tím se dostáváme k jádru věci, ta ďoura snad nemá konec... Ani za pomoci dračího zraku nedohlédnu na druhou stranu.”
“Tak co teď?”
“Nevím,” rozhlížela se Adrien po stěnách okolo a přemýšlela, jestli by to třeba nešlo něják přelézt a oblézt a podobně.
Dlouho nemohla nic objevit, až jí najednou zrak padl na prohlubeň známého tvaru.
“Dobře, že jsem tu labuť zase sebrala.” zabručela Adrien a zašátrala v kapse.
“Cože?” nechápala Jenn.
“Podívej,” řekla Adrien a ukázala na prohlubeň, “zdá se, že další cesta by se nám mohla otevřít stejným způsobem, jako cesta do tohohle tunelu.”
“Mně se to nezdá, ale nic jinýho nám asi nezbývá, že?”
“Tak to máš asi pravdu, buď připravená, může se stát absolutně cokoli.” S těmito slovi vložila Adrien zlatou labuť do otvoru ve skále a čekala, co se bude dít.
Stejně, jako když se otvíral vstup do chodby, nejprve se nedělo nic. Ale asi po deseti sekundách se otřásl strop. Dívky si nejprve myslely, že je to tam pohřbí zaživa, ale když jim k nohám spadly schody, které vedly kamsi nahoru, v Adrieniných očích zaplály plamínky vítěžství.
“Tak dem, ne?” otázala se Adrien své mladší společnice, sebrala medailon a začala stoupat po schodech.
Jenn, ač nerada, stoupala opatrně za ní.
Netrvalo dlouho a schody se z dřevěných změnily na kamenné a pak skončily. Dívky se ocitly v malé místnůstce s kamenným podstavcem, na kterém ležela divná truhlička.
“Co to má být?” otázala se Jenn, která vykukovala zpoza Adrien.
“Dobrá otázka, běž to zjistit,” odpověděla Adrien a postrčila Jenn před sebe.
“Grrr...” zavrčela Jenn, ale jelikož byla strašně zvědavá, opatrně se k truhličce začala přibližovat.
“Počkej,” zarazila ji Adrien. Jenn se tedy otočila. “Tohle by se ti mohlo hodit.” Adrien hodila Jenn medaionek ve tvaru labutě.
Jenn ho překvapeně chytila. Pak přistoupila k podstavci a začala si prohlížet ten zvláštní předmět, který na něm ležel.
Byla to truhlička, přesně, jak řekla Adrien, ale byla divná, neměla víko, neměla zámek, jen byla krásně vyřezávaná. Jenn se ji pokusila zvednout, ale nešlo to.
“Dej mi tu labuť.” Z druhé strany podstavce se natáhla Adrienina ruka a pak se oběvil i obličej.
“Jak ses tam dostala?” zeptala se Jenn.
“Neřeš a dej mi labuť.” odpověděla jí na to Adrien.
Jenn jí teda labuť podala a obešla podstavec, aby se podívala, co tam bude Adrien s labutí dělat. Jaké bylo její překvapení, když zpozorovala jim již známý otvor ve tvaru labutě, který se skvěl přesně uprostřed zadní strany podstavce. Nebo to možná byla přední strana... ?
Adrien vložila labuť na místo, kam patřila a překvapeně pozorovala, jak labuť splinula s podstavcem. Teď to vypadalo, jako kdyby tam nikdy žádný otvor nebyl.
„Zvláštní...“ zamumlala si Adrien pro sebe.
„Co je zvláštní?“ zeptala se Jenn, ale pak vyjekla. Truhlička se totiž právě otevřela.
Adrien to zpozorovala také a rychle se postavila a přešla k Jenn aby mohla nahlédnout, jaký, že to poklad se v truhličce ukrývá.
K jejímu překvapení tam byl jen útržek pergamenu a úlomek čepele.
„Co to má být?“ zauvažovala Adrien nahlas.
„Kdoví...“ odvětila Jenn.
„No, každopádně, když už jsme tady, tak si ty dvě věci můžeme rovnou vzít.“ S těmito slovy Adrien sáhla pro úlomek čepele a také pro cár papíru.

Jakmile byly věci bezpečně venku z truhličky, místnost se kolem dívek zatočila a když se točit přestala, dívky stály ve vchodu do krypty a dívaly se na měsícem zalitou krajinu a na chrápající Elbait. 

Žádné komentáře:

Okomentovat