Aktuality

Aktuality:

10-6-2016: Grimrock anglicky nebude, pro ty, co to chcou číst, tak na http://talesfrom-hell.blogspot.com to je. Tady anglicky nebude a tam nebude česky. Protože kdyby to bylo všechno na jednom místě, tak v tom budu mít guláš já, o vás ani nemluvě.

8. listopadu 2013

Vyvolaný


Než začneš číst:
Tato povídka je míněna jako horor, teda, je... Byla. A ve výsledku to tak trochu horor přeci jenom je. Problém je, že to není jenom horor, ale taky pořádná crac-fic. A bacha na Aziho nevymáchanou pusu. 


Katana zajela do masa a kolem mne vystříkla krev, kterou jsem již ale nebyl sto vnímat. Mechanicky jsem se otočil, abych zablokoval meč jednoho z útočníků, který si myslel, že se mu povede napadnout mě ze zadu... Jak naivní... Nebylo to poprvé, co na mě ten trik zkoušeli, ale ani jednou se jim to nepovedlo. Odrazil jsem jej a rychlým švihem zápěstí poslal k zemi. Další krev... Další litry krve a další životy, které pomalu unikaly z těl.
Muselo to již být nejméně čtyřiadvacet hodin, co tohle peklo začalo. Postrčili mne do jakéhosi labyrintu, kde na každém kroku číhal někdo, kdo chtěl můj život. Byl to test, test, jestli přežiju. A já pořád žil! A nejhorší na tom bylo, že mě to přestávalo bavit... Démon jako já dokáže bojovat klidně i tři dny bez přestávky... Nepřicházelo v úvahu, že bych natáh bačkory, protože všichni mí protivníci byli sráči a s mečem to sotva uměli a že by mi došly síly, to také nehrozilo... Ještě nejméně dalších osmačtyřicet hodin...
Povzdechl jsem si a sekl dalšího z protivníků, kteří se zničehonic vynořili zpoza zákrutu chodby, kterou jsem si razil cestu doslova "přes mrtvoly". Setřel jsem si z čela krev, která nebyla moje, a pot. Potom jsem opět obrátil pozornost k útočníkům. Stačilo jen párkrát mávnout katanou a všichni popadali na zem. Další krev cákla na můj obličej. Jenom jsem protočil oči a ignoroval to. Dokud to nebylo v očích a já viděl, tak to nebyl problém, navíc, setřel bych to a během pěti vteřin by tam byla další... Byla to zbytečná námaha.
Jak jsem postupoval chodbami, byl jsem pořád podrážděnější... Jako démon jsem si mohl sedět někde doma v pekle a lenošit, jenže ne, nějáká parta bláznů se rozhodla, že vyvolá démona...
A já měl tu smůlu, že si vybrali mě... Ne, to nebylo přesné, oni si mě nevybrali, byl jsem vybrán naprostou náhodou, jak se to čas od času stávalo... Byl jsem v tréninkové hale v Pekle, procvičoval jsem si boj s katanou a najednou jsem se ocitl tady v tom blázinci... Byl jsem vzteklý a kdybych věděl, kdo jsou ti blázni, kteří mne vyvolali a halvně, kde jsou, už by tady nebyli... Už by se škvařili dávno u nás v pekle, někde v mučírně! A já bych byl ten, kdo je mučí!
Povzdechl jsem si a kráčel dál, doufajíc, že už tam nebude víc protivníků, už jenom z toho důvodu, že jinak možná bude Peklo praskat ve švech, pokud to nebyli nějácí zbožní fanatyci, kteří půjdou na opačnou stranu... Ale mé štěstí mě zdáse opustilo již ve chvíli, kdy jsem byl těmi smrady vyvolán...
Po třech a půl dnech jsem se složil, byl jsem tak vyčerpaný, že už jsem ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Když se můj nos setkal s podlahou, ani jsem to necítil. To poslední, co jsem byl schopný vnímat, než mě obklopila temnota, byl zvuk běžících nohou...
>>>*♥♥♥*<<<
Pomalu jsem si uvědomil, že jsem opět při vědomí. Další, co jsem si uvědomil, byl fakt, že mám spoutané ruce a za zády mám studený vlhký kámen. Chvíli jsem váhal, jestli vůbec chci vidět, kde jsem se to ocitl, ale nakonec jsem oči přece jenom otevřel. Co jsem uviděl, byla temná vlhká cela, která byla osvětlena jedinou pochodní umístěnou na mřížích nalevo od vchodu.
No bezva, pomyslel jsem si... Po tom všem mě ještě zavřou do cely a připoutaj ke zdi... Ano, byl jsem připoutaný. Masivní železné okovy na mých zápěstích a dlouhý řetěz, který se táhl k oku zaraženému hluboko do skály zadní stěny, toho byly dost dobrým důkazem. Doufal jsem, že mi aspoň brzo donesou nějáký jídlo, protože už jsem nejedl celou věčnost a začínalo mi kručet v břiše. A věřte mi, že když démonovi kručí v břiše, není zrovna příjemný.
Přesně v tom okamžiku se na vzdáleném konci chodby, do které cela ústila, tak jako ostatně mnoho dalších, objevilo světlo. Byla to lucerna a já uvažoval, koho to sem čerti nesou. Během chvilky jsem se to ovšem dozvěděl. Nebo možná nedozvěděl, protože dotyčný měl na sobě takový podivný hábit, který měl modrofialovou barvu a zlaté lemování kolem krku. Kapuce hábitu byla stažena do obličeje, takže jsem rozeznal jen ústa, kteá se šklebila.
Neznámý vlekl za ruku něco, co by se s trochou fantasie dalo považovat za dítě, i když to bylo příšerně ušmudlaný a špinavý a sotva se to drželo na nohou. Uvažoval jsem, co s ním chce dělat, a ukázalo se, že ho chce šoupnout do nějáké cely. Zvažoval jsem, do které. A taky, proč se vlastně zastavil před tou mojí. A pak mi docvaklo to nejjednodužší řešení - prostě se zeptám.
"Hej, kapucíne! Co jsi zač, kde to jsem a proč tu jsem?!" štěkl jsem po tom zakuklenci.
"Aha, takže ty ses uráčil probrat..." zabručel hluboký hlas, který měl zlověstný podtón.
"Na něco jsem se myslím ptal," zavrčel jsem.
"Nemyslím, že jsi v postavení, abys mohl klást otázky," odpověděl a potom odemkl celu, ve které jsem byl. Na tohle jsem jen nadzvedl obočí a čekal, co bude dál.
A přesně, jak jsem nepředpokládal, vzhledem k tomu, že většina cel, nebo alespoň ty, na které jsem ze své pozice viděl, zely prázdnotou. Nicméně, to tomu zakuklenci evidentně nebránilo, aby to špinavý děcko hodil do cely ke mně.
Opravdu jsem toho začínal mít dost. Nejprve mě donutí tři a půl dne vraždit bůh ví, co a potom se probudím s příšerným hladem, přičemž mi odmítají dát jídlo a aby toho nebylo málo, do cely, kde jsem měl zatím docela soukromí, mi hodí toho spratka, takže už nemám ani to... Opravdu jsem měl chuť někoho zardousit... Nejlépe toho kabátníka, co právě zamkl celu a odcházel někam do pryč.
Opřel jsem se pohodlněji o stěnu za sebou a zavřel oči. Snažil jsem se trochu zklidnit, protože pokud bych zůstal tak, jak jsem byl, dřív nebo později by to odneslo to dítě a to by nebylo dobré, protože to vypadalo, že taky nemá toho zakuklence v lásce. A ne nadarmo se říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Kdybych tak věděl, jak doslovně se tato slova vyplní...
Po několika minutách jsem oči otevřel, jenom, abych viděl, jak si mě to děcko zaujatě prohlíží. S tím by nebyl žádný problém, kdyby si mě ten prcek ovšem neprohlížel z třícentimetrové vzdálenosti. Zavrčel jsem a ono se to stáhlo na druhý konec cely, co nejdál ode mě.
"Co jsi zač?" zeptal jsem se toho stvoření.
Ovšem odpovědi jsem se nedočkal, jenom se to tam krčilo v koutku a bojácně se to na mě dívalo. Protočil jsem oči a zvedl se na nohy, abych se protáhl, z toho sezení jsem byl totiž krapítek rozlámaný. A když už jsem stál, podíval jsem se pořádně na ty náramky, které mě řetězem poutaly ke zdi. K mému úžasu to byly jen obyčejné kovové náramky, které by démona neudržely ani kdyby to byl ten nejslabší, co v Pekle je. Ušklíbl jsem se nad tím, jak lajdáckou práci ti kapucáci odvedli a uvažoval jsem, jak přesně ty náramky zlikvidovat. Nakonec jsem se rozhodl, že hrubá síla bude prostě to nejlepší řešení.
Napnul jsem svaly a během chvilky jsem byl volný. Jediný pozůstatek toho, že jsem byl někdy připoutaný ke zdi, byly dva kovové návleky na mých zápěstích. Ty budu muset sundat později, teď na to nebyl čas.
Otočil jsem se k jedinému oknu, které v cele bylo. Bylo strašně vysoko, ale jako démon mám své způsoby. Takže za chvilku jsem se držel mříží, které v tom okně byly a koukal dolů ze srázu, který byl hlubší, než kam se dalo pořádně dohlédnout. Dokonce ani jako démon bych takový skok nepřežil. Což znamenalo, že se odtud budu muset dostat tím složitějším způsobem. Pustil jsem se a lehce dopadl do dřepu na podlaze cely. Potom jsem se otočil na to stvoření, které se strachy klepaalo v koutě. A, jak jsem si uvědomil, možná nejenom strachy.
Přešel jsem k němu, dřepl si a suveréně do něj šťouchl. Zvedlo to hlavu a se strachem v očích se to na mě zadívalo.
"Vyznáš se tady?" zeptal jsem se.
Když mi to stvoření neodpovědělo, popadl jsem ho za límec těch hadru, co měl na sobě a otázku zopakoval, tentokrát trochu důkladněji. Pak jsem ho zase pustil. A tentokrát to stvoření plaše přikývlo.
"Výborně, konečně se někam dostáváme," zamumlal jsem a pak jsem se zeptal: "Víš, kam dali moje věci?"
Přikývlo to a pak to začalo něco horečně kreslit na zem do prachu. Sklonil jsem se nad tím a s úžasem jsem si uvědomil, že je to docela podrobná mapa. Když byla hotová, stvoření ukázalo nejprve na sebe, potom na mě a pak na jedno místo na mapě.
"Tam jsme teď?" zeptal jsem se, abych si byl jistý, že jsem to pochopil. Přikývlo to.
Potom ukázalo na jiné místo, ne zas až tak daleko od toho prvního.
"Tam jsou mé věci," pochopil jsem.
Opět to přikývlo.
"Ty toho asi moc nenamluvíš, že?" zeptal jsem se a vrýval si mapu do paměti. Jenom to zakroutilo hlavou a upřeně to na mě hledělo.
Když jsem si byl jistý, že si mapu pamatuju, zvedl jsem se a přešel ke vchodu do cely. Naposledy jsem se podíval na tu postavičku, která se teď opět krčila v koutě, a pak jsem jediným kopancem mříže prudce vyrazil. Potom jsem se vydal na cestu chodbou, pryč od toho stvoření, nicméně, když jsem se dostal ke schodům, které z vězení vedly, zahlodalo ve mně svědomí, něco, co jsem si myslel, že už dávno nemám...
Se spoustou peprných nadávek jsem se otočil a vydal se zpět k cele a k tomu stvoření. Jak jsem předpokládal, pořád se to krčilo v koutě. Přešel jsem k němu a než se zmohl na nějáký odpor, přehodil jsem si ho přes rameno jak pytel brambor a opět se vydal pryč, směrem, kde byly mé věci. Ne, že bych něják visel na svém brnění, ale svou katanu chci kurva zpátky!
Opět jsem došel ke schodům a tentokrát jsem se po nich opravdu vydal nahoru. Byly to točité schody, které byly mizerně osvětlené. Sotva jsem viděl na cestu. Schody byly opravdu dlouhé.
Nakonec jsem se ale nahoru dostal. Jak jsem věděl z mapy, schody ústily do chodby. A jak jsem se dozvěděl teď, tato chodba byla mnohem lépe osvětlená, než celé to mizerné schodiště. Sklonil jsem se do podřepu a pomalu se plížil k místu, kde začínala chodba. Přikrčený téměř u země jsem vyhlédl jak doleva, tak doprava. Podle mapy jsem měl jít doprava.
Což se ale zdálo nemožné, protože tam byl hlouček právě těch kapucínů. Stejných, jako ten, co přišel do vězení. Povzdechl jsem si a skenoval pohledem odbočku vlevo. Nebyl tam nikdo a mohl jsem vidět, že po pár metrech se chodba větvila.
Shodil jsem ze zad to stvoření a posadil jsem se na schod. Dlouho jsem ale sedět nevydržel, nedalo mi to a musel jsem znovu vykouknout na pravou stranu. Nicméně, nic se nezměnilo, pořád tam byli. Tiše jsem si pro sebe zavrčel.
Zvažoval jsem, že tam prostě vlítnu a podám si je holýma rukama, když jsem ucítil, jak mě něco zatahalo za rukáv. Podíval jsem se a ono to bylo to stvoření. Nadzvedl jsem obočí a čekal, co bude. Když si to stvoření bylo jistý, že má moji pozornost, přikradl se až na poslední schod a ukázal doleva.
Mé obočí vyjelo ještě víc. Nebyl to přece on, kdo mi mi nakreslil mapu? A podle té bych měl jít doprava... Vyslovil jsem svou myšlenku nahlas. Nicméně, jako kdyby se to minulo účinkem. Jen se na mě zamračil a dál prstem ukazoval do chodby vlevo.
A co teď? Uvažoval jsem. Měl jsem dvě možnosti, risknout to a vypořádat se s kapucínama, nebo věřit tomu stvoření a jít doleva. Pohrával jsem si s tou první možností, ale bez krve to nebude ono, přeci jenom, je rozdíl, když někoho uškrtím, nebo ho rozpárám katanou... Povzdechl jsem si a podíval se na to stvoření.
"Ať je po tvém, jen doufám, že víš, kam jdeme..."
Víc pobízení nepotřeboval. Drapnul mě za ruku, nad čímž jsem se podivil, protože musel vědět, že nejsem člověk... Lidé se mě buď báli, nebo se mě snažili zabít... Mávnul jsem nad tím v duchu rukou a následoval ho do levé části chodby. Došli jsme až k místu, kde se chodba znovu větvila a on suveréně zabočil doprava.
Ocitli jsme se v dlouhatánské chodbě, která byla každých několik metrů osvětlena pochodní. Nebyla zde žádná okna a já mohl vidět, jak se to stvoření pro jistotu pevněji chytilo mé ruky, za kterou mě táhlo vpřed. Protočil jsem nad tím strašpytlem oči, ale z důvodu, který jsem sám nechápal, jsem se mu nevysmekl.
Po nějáké době, kdy mi to stvoření málem rozdrtilo ruku, jsme došli k jakýmsi dveřím. Otevřel je a vyšli jsme na jakýsi balkón. Jinak se to nazvat nedalo. Byla noc a moc toho vidět nebylo, ale to nevadilo, protože mně stačilo vidět kousek před sebe a v tuhle chvíli mé oči tak jako stak spočívaly na tom stvoření, které se třáslo zimou ve skučícím větru, který nás obklopoval.
Vyprostil jsem ruku z jeho sevření a shodil ze sebe svůj svrchní kabátec, do kterého jsem jej potom zabalil. A nepřestával jsem uvažovat, proč se na něho prostě nevykašlu...
Nakonec jsem si ale pomyslel, že tohle můžu řešit až budu mít svoji katanu a budu pryč z toho proklatýho zámku. Přešel jsem ke kamennému zábradlí, které se podél balkónu táhlo a vyhlédl přes jeho okraj. A v tom momentě jsem pochopil, co to stvoření udělalo - ukázalo mi zkratku, díky které jsem se vůbec nemusel setkat s žádným kapucínem.
"Díky," zabručel jsem a vyskočil na zábradlí. Chystal jsem se skočit na kamenný oblouk, který spojoval tuto část hradu a stranu naproti, když jsem si všiml, že to ke mně natahuje ruce. S povzdechem jsem ho drapl a hodil si ho opět přes rameno. Teprve poté jsem skočil.
Dopadl jsem na kamenný oblouk táhnoucí se nad nádvořím hradu a v podřepu si razil cestu vpřed skrze sněhovou bouři. Stvoření bezpečně přehozené přes rameno. A navíc se mě to pevně drželo. Jednu ruku jsem držel těsně nad obloukem, abych se mohl zachytit v případě, že zavane poryv větru silnější, než se dalo očekávat. A jako na sviňu, přesně to se stalo, když jsem byl zrovna v půlce cesty. Málem nás to smetlo, ale naštěstí jsem se rychle zachytil a přikrčil se co nejvíc to šlo.
Poryv odezněl a i když stále foukalo docela dost, bylo to opět na snesitelný úrovni. Zvedl jsem se a opět v podřepu vyrazil dál svou cestou. Bez dalších nehod se mi povedlo dostat se na druhou stranu, kde oblouk končil pod oknem. Přikrčil jsem se pod ním také a jednou rukou se zachytil parapetu, abych získal větší stabilitu. Teprve potom jsem se nadzvedl a podíval do okna. K mému potěšení tam nikdo nebyl. Okamžitě jsem toho využil a vlezl dovnitř. Štěstí, že okna v těchhle obrovských hradech většinou nebývají ničím zadělaná.
Přistál jsem na kamenné podlaze a postavil to stvoření na zem. Otočil jsem se k němu čelem a koutky úst mi zacukaly v náznaku úsměvu, když jsem viděl, jak to přešlapuje na studené podlaze. Boty to totiž nemělo.
"Kudy teď, ty rozume?" zeptal jsem se nakonec a ukázal na dveře.
Opět neodpověděl a jenom mě opět drapl za ruku a vedl mě do neznáma.
Vyšli jsme z místnosti a neznámou chodbou jsme se vydali neznámo kam. No, ono to vypadalo, že ten malý ví, kam jde, jen já o tom neměl ani páru. No, měl jsem tušení, že nakonec skončíme tam, kde jsou mé věci, ale jak mě tam to stvoření chtělo dostat, to jsem netušil. Zahli jsme do nějáké další chodby a skrze nějáký závěs do úplně jiné chodby. A tak pořád dál, že jsem nakonec ztratil přehled o tom, kde jsme, i když jsem měl mapu hradu stále vrytou do paměti.
Po nějáké době jsme se zastavili před naprosto obyčejnými dveřmi a to stvoření na ně hrdě ukázalo.
"Takže tady jsou mé věci?" zeptal jsem se nevěřícně. Očekával jsem, že budou někde v nějákém hlídaném trezoru... Samotná skutečnost, že až na ty kapucíny u schodů z vězení, jsme nikoho nepotkali, byla zarážející.
Dychtivě to přikývlo a já tedy opatrně vzal za kliku dveří. K mému nezměrnému překvapení ty dveře nebyly ani zamčený! Tohle zavánělo podrazem! Vyprostil jsem svou ruku z jeho a připravil se ty dveře rozkopnout. Ano, neměl jsem zbraň, ale sakra, jsem démon! Já mám své způsoby!
Zhluboka jsem se nadechl a vduchu napočítal do tří. A na tři jsem ty zatracený dveře málem vyrazil z pantů a vzhledem k tomu, že už byly pootevřený, tak to je co říct! Ano, byl jsem nepříčetný a dokonce jsem doufal, že tam bude někdo, komu bych musel dát nakládačku. Žel, jak se ukázalo, místnost byla naprosto prázdná. Tedy, až na kamenný podstavec, na kterém ležela má milovaná katana.
Rychle jsem k němu přešel a zarazil se. Krom katany tam bylo něco navíc. Zvláštní rukavice. Rukavice, které jsem znal ze starých obrázků v mnoha démonických knihách. Tedy, poté, co jsem se prokopal archivem až k těm nejstarším spisům. A ano, i mi démoni si vedeme různé záznamy!
Rukavice na první pohled vypadaly jako obyčejný šupinkový kus brnění, ale pravda byla, že když jste do nich vpustili démonickou sílu, staly se z nich kolem vašich prstů drápy! Drápy pevnější, než většina kovů! Nečekal jsem a bleskově pro ně sáhnul. Aniž bych se rozpakoval s tím, komu, že to vlastně právoplatně patří, navlékl jsem si je na ruce a potom uchopil svou milovanou katanu. Přichytil jsem si ji k pasu a potom jsem se otočil na to stvoření, které stálo dva kroky za mnou a pozorně mě sledovalo.
"No, tak to vypadá, že se naše cesty rozcházejí," řekl jsem mu a chystal jsem se vyjít z místnosti a dostat sepryč z tohoto prokletého místa. Už jsem byl jednou nohou ze dveří, když se mi kolem pasu obtočily dvě drobné ručky toho stvoření.
Zamračil jsem se, silou ho od sebe odtrhl a odhodil ho stranou. Kupodivu neprotestoval, nicméně, slzy, které se mu koulely po tvářích, byly z nějákého důvodu horší, než kdyby mi nadával do hajzlů, kterénu, debilů a bůh ví, do čeho ještě. A pak jsem se rozesmál. Rozesmál jsem se nad tou ironií, protože on přece nemluví! Proč jsem si myslel, že by mi nadával, když nemluví!
Nakonec se mi povedlo se trochu uklidnit a opět jsem očima spočinul na tom stvoření. Choulilo se to na zemi v mém svrchním oděvu, který tomu byl až moc velký a slzy jako hrachy tomu tekly po tvářích.
"Tohohle jednou budu setsakra litovat..." povzdechl jsem si a přičapl si před něj.
Zvedlo to ke mně uslzený obličej a tázavě to naklonilo kebuli na stranu.
"Chceš jít se mnou?" zeptal jsem se odevzdaným tónem.
"Nevím, kam půjdu, ani co budu dělat, démoni, kteří jsou vyvolaní, se nesmí vrátit zpět do pekla, dokud se k někomu nepřipoutají a ten někdo nezemře," varoval jsem ho. Musel jsem. Musel jsem mu vysvětlit, do čeho jde, když se ke mně tak lehkomyslně hlásí.
Ale vypadalo to, že se to naprosto minulo účinkem, protože stvoření jenom vehementně přikyvovalo blonďatou hlavou. Povzdechl jsem si, zvednul se a natáhl k tomu ruku. Okamžitě se jí chytlo a nechalo se to vytáhnout na nohy.
"Jdeme!" zabručel jsem a vydal se konečně na cestu pryč z tohohle divnýho hradu. Stvoření se samozřejmě drželo mé ruky jako klíště. Nechal jsem ho. Nevím proč, ale ani jsem ho nechtěl pustit. Ta malá potvůrka se mi zamlouvala čím dál víc. Poťouchle jsem se pro sebe usmál a pokračoval dál chodbou do neznáma.
Prošli jsme několika chodbami a já začínal být vzteklý, protože jsme pořád byli v horním patře a schody dolů nikde. Zrychlil jsem, doufaje, že čím rychleji půjdu, tím rychleji najdu východ z tohoto bludiště. Zarazil jsem se až tehdy, když jsem od toho stvoření zaslechl pofňukávání. Ano, ono to konečně vydalo nějáký zvuk! A ne, nebyly to slzy a frustrace, která se mu zračila v obličeji, ale právě fakt, že ze sebe konečně vydal nějáký zvuk, co mě přinutilo, abych se zastavil.
"Tak přece jenom nejsi němej," ušklíbl jsem se.
Ale než se to stvoření vůbec pokusilo odpovědět, uslyšel jsem v chodbě za sebou dusot nohou.
"Aha, takže přeci jenom se odsud nedostaneme bez boje," zasmál jsem se, vyprostil jsem ruku ze sevření toho stvoření a tasil katanu. Ve stejnou chvíli jsem si uvědomil, že mám na rukou pořád ještě ty démonické rukavice. Můj škleb se rozšířil na maximální možnou úroveň a rukavice jsem aktivoval. Přesněji, aktivoval jsem tu, ve které jsem nedržel katanu, protože drápy, které se z rukavic po aktivování staly, by mi překážely.
Otočil jsem se, strčil to stvoření za sebe a připravil se čelit kapucínům.
Zjevili se během chvilky. Byli rychlí a bylo jich hodně. To mě ovšem neodradilo, bylo mi jedno, kolik jich je, ani celá Armáda spásy by mi v tu chvíli nezabránila vyhrát! Sekl jsem po prvním z nich a nechal ho dopadnout na zem. Bleskově jsem vytočil zápěstí a zablokoval úder meče dalšího a drápy mu rzpáral hrdlo. Padl k zemi a držel se za krk. Já mu ale již nevěnoval pozornost, protože jsem se soustředil na další kapucíny, kteří na mě útočili.
Jednoho jsem sprostě nakopl do rozkroku, další schytal ránu katanou a mě potřísnila jeho krev. A ještě dalšímu jsem udělal démonickými drápy díru do hrudi. Tak hlubokou, že bylo vidět pulsující srdce, a to bylo fakt hnusný! Dokonce i na mé poměry. Raději jsem ho odhodil někam na podlahu a věnoval se těm dalším, protože pořád přicházeli další. Uvažoval jsem, kolik jich budu muset ještě zabít, než pochopí, že proti mně prostě nemají šanci...
S povzdechem jsem posekal pár dalších, ale jich jako by neubívalo... Vrčel jsem, ale to mi nebylo nic platné. A za sebou jsem pořád cítil to stvoření, jak vyděšeně kouká.
'Jen, ať kouká,' pomyslel jsem si a uťal nejbližšímu z kapucínů hlavu. 'Jen ať vidí, co jsem za zrůdu!' Zasmál jsem se a další dva se zkáceli k zemi.
Po dalších deseti minutách boje už nebylo vidět podlahu. Buď ji pokrývala mrtvá těla, nebo krev rozlévající se všude, kam jen to bylo možné. Rychlým švihnutím katany jsem zkosil posledního kapucína a konečně jsem se zastavil, abych si vydechl.
Vzápětí jsem za sebou uslyšel čvachtavé kroky a kolem mého pasu se obtočily ruce. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ke mně stvoření tiskne. Nadzvedl jsem obočí a uvažoval, jestli se mě nebojí možná proto, že se kapucínů bojí víc... Nakonec jsem ale tyhle hlubokomyslné věci vypustil z hlavy a zasunul katanu do pochvy. Součastně jsem deaktivoval drápatou rukavici, která byla nyní opět jen kousek studeného kovového brnění na mé ruce.
Vyprostil jsem se z objetí toho stvoření a přidřepl jsem si před něj.
"Náhodou cestu z hradu asi neznáš, že?" zeptal jsem se, i když jsem kladnou odpověď neočekával. Proto mě dost překvapilo, když to stvoření začalo kývat hlavou, až mu vlasy lítaly všude.
"Dobrá," zabručel jsem. "Tak kudy?"
Vyrazilo to chodbou pryč, ale ještě, než jsem se stačil vzpamatovat, uklouzl na krví potřísněné podlaze a skácel se na zem. Smál jsem se a celého od krve jsem ho vytáhl na nohy a drapl ho za límec, kdyby měl zase nějáký podobně šílený nápad se někam zřítit.
Můj smích ho překvapil, ale neprotestoval. Ovšem, to, že jsem ho držel za límec, to se mi nelíbilo. Vypáčil mi prsty a pak se mě opět chytil za ruku. Jenom jsem protočil oči a následoval ho chodbou pryč.
Pročli jsme několika křižovatkami, spoustou odboček a dokonce jedněma dveřma, které byly schované za závěsem. A nakonec, světe div se, jsme došli ke schodům dolů. To stvoření se usmálo a ukázalo na ně. Kývl jsem a nechal jsem se vést.
Schodiště bylo temné a patrně ho využívalo jenom služebnictvo, teda, za předpokladu, že kapucíni vůbec nějáké služebnictvo mají. Ale předpokládal jsem, že ano, protože to prostě nevypadalo pravděpodobně, že by kapucáci rádi drhnutí podlah, nebo vaření.
Pod schodištěm na nás čekala další chodba. Už jsem toho měl dost. Měl jsem sto chutí jít přímo za nosem, dokud prostě neprorazím skrze kamennou zeď, ale ovládl jsem se, protože jsem byl opět vlečen skrze chodbu tím stvořením. Potichu jsem se zasmál nad tím, jak si mě omotal kolem prstu. Při tom zvuku se na mě zvědavě podíval, ale já jen zavrtěl hlavou, jako, že nic.
Během chvilky jsme došli k dalšímu zákrutu a vstoupili do části chodby, která se mírně svažovala. Zauvažoval jsem, kam to vede a levá ruka s démonickou rukavicí byla okamžitě plně aktivována. Už jenom z důvodu, že chodba byla temná, až ponurá a vůbec se mi nelíbilo, co tam na nás může číhat. Navíc, mám opravdu divokou představivost, takže obří pavouci byli doopravdy jenom začátek! A nechtějte vědět, jaké další nepříjemné věci mě napadaly!
Už jsme šli docela dlouho a nejhorší na tom bylo, že chodba nebyla vůbec osvětlená! Dokonce i já jsem měl problém v té tmě něco vidět. A to jsem démon! Sakra, někdo by měl zakázat temné chodby, v kterých není vidět ani na krok! Začínalo mi to lézt na nervy. Uvítal bych nějákého protivníka, kterého bych mohl roztrhat na kusy!
A nebo radši ne, radši bych dal přednost čistému seku svou katanou. Hlavně poté, co jsem rozpáral toho nahoře. To se mi vůbec nelíbilo. Byl to hnus dokonce i pro mě.
DONG!
Zastavil jsem se a třel jsem si hlavu. Setsakra to bolelo! Do prdele! To mě nemohl někdo varovat, že se ten strop bude snižovat?! Vrčel jsem a prskal na všechny strany, ale když mě to stvoření chytlo za ruku a táhlo dál, nechal jsem se. Jenom jsem tentokrát dával pozor, abych měl u hlavy ruku, která by zabránila možným příštím nárazům. Víte, ono to totiž doopravdy bolí, když se praštíte o kus skály...
A nejhorší na tom bylo, že v chodbě byla pořád příšerná tma. Věděl jsem, že jsme několikrát zahli, ale neměl jsem nejmenší tušení kam. No, aspoň, že to vypadalo, že ten malý ví, kam jde. Nebylo to moc, ale byla to aspoň jakási útěcha.
Zahli jsme za další zatáčku a najednou jsem viděl! Pochopte to, já jsem viděl! Viděl jsem sníh, viděl jsem oblohu a viděl jsem měsíc. A taky jsem kurva viděl rozlehlé pláně a plně si uvědomil, že jsme v prdeli. Kdesi uprostřed ničeho, kde jediná stavba byl hrad, který jsme právě opustili.
Kolem nás svištěl vítr tak ledový, že dokonce i já jsem se zachvěl. Nebylo tedy divu, že to stvoření se klepalo naprosto nekontrolovatelně. Povzdechl jsem si a stáhl si z ramen plášť, do kterého jsem jej zabalil. Potom jsem se začal rozhlížet, kde bychom se mohli schovat než blizard minimálně poleví. Neodvažoval jsem se doufat, že by vůbec někdy utichl úplně.
Ale ať jsem se rozhlížel jak chtěl, všude bylo pusto, nikde nic, jen rozlehlá ledová pláň. Zavrčel jsem. Potřebovali jsme se schovat před tím blizzardem a potřebovali jsme vypadnout od toho hradu! Hned! Jenže to se mnohem líp říká, než dělá... Hlavně, když kolem skučí severák a vy vůbec nevíte, kde ste. Krom toho, že se vás někdo pokouší zabít.
Vypadalo to s námi dost bídně, ale to bych nebyl já, kdybych to vzdal, takže jsem tos tvoření zvedl a přehodil si ho přes rameno, abych uchránil jeho bosé hony od zmrzlé půdy, a vydal jsem se kupředo přímo skrze ledovou bouři. Když to nejde po dobrym, tak to holt pude po zlym!
Věděl jsem, že naše šance na přežití v takové bouři byly mizivé, ale zkusit jsem to musel. Radši padnu někde v otevření pláni, snažíc se něco udělat, než čekat tady, až se objeví někdo, kdo mi vrazí kudlu do zad.


Uplynulo několik hodin. Kolik přesně, to nevím, protože nebylo nic, podle čeoh bych se mohl řídit. Tedy, měl jsem svůj hrubý odhad, ale ten byl opravdu jen hrubý. Bouře kolem nás se vůbec nezměnila a já začínal uvažovat, jestli ta pláň má vůbec nějáký konec, nebo jestli se opravdu táhne do nekonečna...
Z uzlíku na mém rameni se vydralo pár zavzlykání. Nebylo to porpvé a já to ignoroval. Stejně nebylo nic, co bych s tím mohl udělat. Ne tady v té vánici. Ale pořád jsem se držel toho, že někde to přece skončit musí!
A taky skončilo, protože během pár minut bouře jako zázrakem polevila a já uviděl, jak se předemnou tyčí obrovská hora. A byla to patrně právě ta hora, která bránila bouři, aby dál pustošila naše už tak dost promrzlá těla. Fakt, že jsem byl démon, mi pomáhal, protože démoni jsou odolnější, než lidé, ale i já jsem byl již téměř na konci svých sil. Takže jsem byl za tu horu rád, i když se před námi objevila doslova jako blesk z čistého nebe.
Zastavil jsem se a zahleděl jsem se na tu monstrozitu, která si říkala hora. A pak se mi koutek úst skřivil do jakéhosi paskvilu úsměvu. Ve skalní stěně jsem totiž zahlédl temný otvor, který vypadal jako vchod do jeskyně. Neváhal jsem a začal jsem šplhat po úbočí a směrem k němu.
Byl to strmý výstup a ruce mi mrzly, jak byl povrch ledový. Ale já byl odhodlaný to nevzdat. Protože pokud bych to vzdal teď, tak oba zemřeme a to se mi nezamlouvá. Mé dobrodružství teprve začalo, dalo by se říct, a já nepřipustím, aby hned tak zase skončilo. A to bych se na to podíval! Když už mě sem vyvolali, tak si mě sakra taky užijou!
Konečně jsem se dohrabal k otvoru do jeskyně a opatrně jsem se protáhl dovnitř. Naštěstí v ní nikdo nebyl, protože s tím, jak jsem měl zmrzlé končetiny, no, nevím, jestli bych někoho zabil... Takže jak jsem řekl, štěstí, že tam nikdo nebyl. Shodil jsem z ramene svůj náklad v podobě toho stvoření a svalil se vyčerpaně na zem. Hrudník se mi divoce zvedal a zase klesal, jak jsem se snažil popadnout dech. Zvláštní, takhle vyčerpaně jsem se necítil ani po poslední Velké válce...
Zavrčel jsem a pak jsem nadzvedl obočí, když jsem ucítil, jak se mi něco hemží u boku. Unaveně jsem nadzvedl hlavu a spaatřil to stvoření, jak se uvelebilo těsně vedle mě a bezostyšně si to chrní. Protočil jsem oči a v duchu nad tím mávnul rukou. Bylo sice zvláštní, jak se to na mě nalepilo za tak krátkou dobu tak dokonale, ale budiž. Možná to nebude špatné mít někoho, kdo mi bude dělat společnost, než najdu způsob, jak se vrátit do svého světa, do světa démonů...
S touto myšlenkou jsem zavřel oči a nechal spánek, aby mne pohltil.


Zavrčel jsem, když do mě něco šťouchlo. Ale ignoroval jsem to a snažil se znovu propadnout do sna. Nebylo mi ale přáno, protože ono něco, co mne šťouchalo, to udělalo znova. Opět jsem zavrčel. Tentokrát hlouběji a mnohem nebezpečnějším tónem. Potom jsem pomalounku otevřel oči, jenom abych spatřil to stvoření, jak se nademnou naklání a chystá se mě znova šťouchnout prstíkem.
Nech toho,” zavrčel jsem a posadil jsem se. Nutno podotknout, že z ležení na tvrdé skále jsem byl značně rozlámaný. A tedy dosti nevrlý. “Co je to vůbec za způsoby?” vyjel jsem na to.
Jenom se na mě ublíženě podíval a odšoural se do koutku jeskyně, ve který jsme se ukrývali.
No co zase?” zavrčel jsem. Na tyhle jeho nálady jsem fakt nebyl zvědavý! Měl jsem hlad a v jeskyni byl průvan! Měl jsem mizernou nnáladu a bolavá zá... Moment! Zarazil jsem se a šel jsem zpět po svých myšlenkách, než jsem se zarazil u... “Průvan!” zavýskl jsem. Ne, nezavýskl, to by bylo přehnaný, přece jenom, mám nějákou hrdost! Ne, nezavýskl jsem, ale z mého hlasu byla znát radost a podle toho, jak se to stvoření ke mně opět přiblížilo, se zdálo, že už jsem nevypadal, že mu každou chvíli ukousnu hlavu.
Usmál jsem se, když to zvědavě naklonilo hlavinku a pak jsem si tajemně přiložil prst na ústa. Když jsem měl jistotu, že bude potichu, natáhl jsem k němu ruku a on se jí chytil, zvědav, co bude dál. Zašklebil jsem se na něj a zavřel oči, abych se zaposlouchal do větru.
Byl slabý, ale byl tu. Vítr, který vanul odněkkud z útrob jeskyně. Stále se zavřenýma očima jsem pevněji stiskl ruku toho stvoření a vykročil vpřed. Jedinou směrovkou mi byl téměř neznatelný vítr, který mě lechtal v obličeji.
Nakonec jsem oči otevřel a pokračovali jsme dál chodbou, která se před námi zjevila. Byla zakutá kdesi za rožkem a nebylo snadné ji objevit. Nicméně, vzduch tam proudil, takže to pro mé vybuzené smysly nebylo nemožné.
Navíc, to, že tu byl průvan, znamenalo, že je tu ještě jiná cesta ven. Cesta, která s trochou štěstí povede jinam, než na tu prokletou pláň.
Prolezli jsme škvírou a ocitli jsme se v chodbě, která byla naprosto temná, protože světlo z venku sem nedosvítilo. Ucítil jsem, jak mi to stvoření pevněji sevřelo ruku a protočil jsem oči. Už to zase začínalo, opět to na mně bude viset a na to jsem opravdu nebyl zvědavý.
Slabě jsem zavrčel a pak jsem lusknul prsty. Pár čísel nad dlaní se mi objevila koule slabého nažloutlého světla. Dostatečného na to, abysme viděli, kam jdeme, ale ne dost silného, aby přilákalo něčí pozornost. Doufejme.
Chodba se brzy začala svažovat dolů a po několika minutách vyústila do obrovské jeskyně. Jak jsem věděl, že je to obrovská jeskyně? Instinkt a také fakt, že tam byl průvan o moc větší.
Opět jsem vykročil a vedl to stvoření dál. Po pár krocích jsem se ale prudce zastavil a když to stvoření pokračovalo nevědomky dál, i když jsem ho držel za ruku, smýkl jsem s ním zpátky.
Dávej bacha!” vyjel jsem na něj a zesílil jsem světýlko, co mi poletovalo nad dlaní.
U nohou se nám rozprostírala bezedná propast. To stvoření se opatrně připlížilo až k jejímu okraji a bázlivě nahlédlo dolů. Potom prudce ucouvlo zpět.
Musel jsem se na tím pousmát. Nicméně, víc mě zajímalo, jak se sakra dostaneme na druhou stranu! Most jsem nikde neviděl a na to, abych nějáký vykouzlil, jsem neměl dost síly. Ano, možná jsem jí měl dost, abych vyřídil houf kapucáků, ale na to, abych z ničeho vykouzlil most... Ne, na to jsem se opravdu ještě necítil. A navíc jsem měl hlad!
Začal jsem se rozhlížet, jestli opravdu není nějáká cesta přes, nebo dolů, nebo kamkoli jinam, než tam, odkud jsme přišli. Nenarazil jsem však vůbec na nic.
Sedl jsem si do tureckého sedu těsně na okraj propasti a zaližl si ruce na hrudi. S nasraným výrazem jsem potom hleděl na druhou stranu. V této pozici jsem ale moc dlouho nesetrval, neboť ke mně přiťapkalo to stvoření a draplo mě za rukáv. Otočil jsem k němu hlavu a nasadil tázavý výraz.
Čekal jsem, co bude dál.
A bylo. Zatahal mě za rukáv a druhou tlapkou ukázal k nedaleké skalní stěně. A jelikož teď už jsem věděl, že to znamená, že tam za ním mám jít, tak jsem se zvedl a celkem bez protestů jsem se tam nechal odvléct.
A tam mi čelist doslova spadla na zem. Ve zdi byl vyritej megagalaktickej obraz a já se divil, jak jsem jej mohl přehlídnout, když vím naprosto jistě, že jsem kolem tý stěny procházel!
Chvíli jsem na to vyjeveně koukal a až po chvíli mi došlo, na co to vlastně koukám. Byl tam vyobrazený démon a s ním malé stvoření. Stvoření, které se až podezřele podobalo tomu, co stálo po mém boku a zaujatě si ten výjev prohlíželo.
Výjev byl ale zarážející... Ti dva stáli na okraji propasti a vypadalo to, že se chystají vykročit do prázdna a spadnout dolů.
Zamračil jsem se. Vypadalo to jako návod pro nás dva, ale nebyl jsem zvědavý na to, abychom se tím pádem do hlubin zabili...
Jenže na druhou stranu, co jinýho dělat? Měli jsme dvě možnosti. Vyzkoušet toto, nebo počkat, až nás objeví kapucáci, kteří se za námi jistě pustili. Nebo, napadla mě třetí možnost, počkat, až tu pojdem hlady, za předpokladu, že pronásledovaní nejsme...
Tak co, zkusíme to?” zeptal jsem se toho stvoření a palcem ukázal na ten výjev vytesaný ve skále.
Přikývl a bez rozmýšlení se vydal k okraji skály. Tam se zastavil a otočil se ke mně. Nezbývalo mi tedy, než se k němu přidat. Stočil jsem pohled do hlubin a nasucho jsem polkl. Bylo to opravdu hluboko... Chystal jsem se právě ucouvnout, ale to stvoření mělo evidentně jiné plány. Draplo mě to za ruku a stáhlo mě to přes okraj.
Jaké bylo ale mé překvapení, když jsme vůbec nikam nespadli... Prostě jsme stáli zdánlivě ve vzduchu.
Blbost,” zavrčel jsem, “ve vzduchu stát nejde...” A s temito slovy jsem se sehnul a poklepal na to, co se zdálo jako vzduch. S uspokojujícím šklebem jsem se zase narovnal a prohlásil: “Sklo. Tlustý sklo. To mě taky mohlo napadnout...”
Dál jsem o tom ale moc neuvažoval. Prostě jsem vykročil dál a během chvilky jsme oba stanuli na druhé straně té propasti, která vlastně propast zas až tak úplně nebyla.
Tam jsme se pak zastavili a já se rozhlédl kolem sebe, doufaje, že třeba najdu nějákou cestu, kterou by se šlo dát. Jenže jsem žádnou neviděl.
A co teď?” zeptal jsem se toho stvoření, doufajíc, že opět přijde s nějákým geniálním nápadem.
Nevím...” zabručelo to.
Cos to řek?!” zbystřil jsem okamžitě. Přeci jenom, doposud to odmítlo mluvit a jediný zvuk, co to v mé přítomnosti zatím vydalo, bylo pofňukávání! A to byla dost votrava!
Nevím...” zopakovalo to.
A jakto, že mluvíš až teď?!” vyzvídal jsem dál a přidřepl jsem si před ním, abysme měli oči ve stejné úrovni.
Nevím...” pokrčilo to rameny.
Tak koukej vědět!” zavrčel jsem. Začínal jsem být frustrovaný! Konečně to promluví, ale jak napotvoru, tak jediný, co z toho dostanu, je slovo 'nevím'!
Nakonec jsem to ale vzdal. Prostě jsem si sedl doprostřed té jeskyně a rozhodl se čekat na zázrak. Zavřel jsem oči a ignoroval všechno, co se kolem mě dělo.
Neměl jsem tedy nejmenší tušení, co to stvoření vyvádělo, ale když jsem zaslechl zvuk, který se až podezřele podobal otevírání nějákých kamenných dveří, prudce jsem oči otevřel. A pak mi čelist doslova praštila o podlahu, protože před mýma očima se otvíral vstup někam do nitra hory. Nebo, když jsem tak uvažoval, ven na druhou stranu.
Jaks' to udělal?” zeptal jsem se toho stvoření, který se jenom nevinně usmívalo.
Ale ono to jen nevinně pokrčilo rameny.
Povzdechl jsem si a rozhodl se mu za to, že odmítá mluvit namlátit potom. Teď jsem byl mnohem víc zvědavý na to, abysme se odtud konečně dostali. A pokud možno někam, kde mají jídlo! Měl jsem totiž opravdu hlad! A když má démon hlad, neměl by ho nikdo rozčilovat, protože by si pak démon toho dotyčného mohl upéct na rožni!
Zahnal jsem myšlenky na jídlo, protože jsem se obával, že bych si pak pochutnal na tom stvoření... Proč jsem se vůbec staral? No, to je jedno. Mávl jsem rukou i nad tímto a vtáhl to stvoření do nově otevřené chodby.
Byla tam tma jak v pytli, takže jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, byl hmat. Pořád jsem se ještě necítil na to, abych vyvolal nějáké kouzlo. A patrně se na to nebudu cítit, dokud nedostanu jídlo! Ale to bylo v tuhle chvíli něco, na co jsem si nemohl dovolit myslet. Soustředil jsem se tedy raději na cestu. A to bylo mé jediné štěstí, protože jinak bych se asi zřítil ze schodů, které tam byly.
Bacha, schody,” broukl jsem za sebe, aby se náhodou to stvoření nezřítilo tak, jak málem já.
Začal jsem po nich opatrně sestupovat a uvažoval jsem, jestli jsou ty schody přírodního původu, nebo jestli v tom mají prsty lidé. A pokud lidé, tak jestli nějáká dávná civilizace, nebo někdo součastný...
I když, ono to bylo vlastně jedno. Ať už je udělal kdo chtěl, zapomněl na osvětlení, takže jsem si opět málem namlátil hubu, když schody z ničeho nic končily opět rovným povrchem.
Tentokrát jsem se to stvoření už ale varovat neobtěžoval. Když já tady málem padám na hubu, tak on pěkně bude taky! To by bylo, abych tady byl jediná oběť! Na to rozhodně nejsem zvědavý.
Nečekal jsem, jestli opravdu hodí držku, nebo jestli to ustojí, a rovnou jsem pokračoval chodbou dál. S rukou na zdi jsem postupoval vpřed a čekal, na co narazím. A, jako by to nestačilo, opravdu jsem narazil. Nosem přímo do studenýho a hlavně pekelně tvrdýho kamene!
Zaskučel jsem, zavyl a začal sprostě nadávat v jazyce démonů. Nakonec jsem se ale uklidnil a chtěl jsem pokračoat v cestě. Ve stejnou chvíli se ale ozvalo tlumené žuchnutí a plačtivé “Jauvajs!”. Přicházelo to směrem, ve kterém byly ty zatracený schody a já si až teď uvědomil, jak moc za mnou to stvoření bylo.
Povzdechl jsem si a po hmatu jsem k němu došel. Sehnul jsem se k němu a bez dalších caviků jsem si ho vyzvedl do náruče. Potom jsem pokračoval dál chodbou, smířen s tím, že to opravdu budu já, kdo bude otloukán.
Proto jsem byl dost překvapen, když jsem již po pár krocích zahlédl světlo. No, ne, to by nebylo přesné, nezahlédl jsem světlo, ale začal jsem rozeznávat, co kolem mě je. Tedy začal jsem opět vidět. A byl jsem za to rád, protože už mě ta tma setsakra přestávala bavit!
Potom jsem se podíval na to stvoření, co jsem nesl, zamračil jsem se a postavil ho na zem. “Dál jdeš po svejch,” zabručel jsem, pokračoval v cestě a jenom protočil oči, když jsem ucítil, jak jeho ruka vklouzla do mé.
Pokračovali jsme dál a světla kolem nás přibývalo. Dorazili jsme k zákrutu chodby a já se zastavil a naznačil tomu stvoření, aby bylo zticha. Potom jsem se opatrně přikradl těsně k odbočce, odkud celou dobu to světlo vycházelo, a opatrně vyhlédl, abych věděl, co tam na nás čeká.
Nic tam ale nebylo. Teda aspoň nic, co by nás mohlo ohrozit. Jasně, byla tam pochodeň a chodba tam určitě zažila dotek lidské ruky, ale nikdo tam nebyl.
Tak jdem,” kývnul jsem na to stvoření a oba jsme vykročili do opracovaných částí chodeb, které se táhly bůh ví, kam.


Již jsme tím labyryntem chodeb šli hodnou chvíli a nikoho jsme nepotkali. Rozhodl jsem se, že tohoto relativního klidu využiju a vytáhnu z toho stvoření nějáký rozumy. Už jsem ho donutil promluvit, tak teď ho prozměnu donutím mluvit.
Jak se vůbec jmenuješ?” uhodil jsem na něj.
Nevím,” pokrčilo to rameny a svěsilo hlavu.
Ty nemáš jméno?” překvapeně jsem se na něj podíval.
Asi ne?” zvedlo to ke mně pohled.
Tak odteď jsi Kail,” zabručel jsem první jméno, který mi přišlo na jazyk. Nehodlal jsem na tu potvůrku volat 'hej ty', to by bylo diný.
A ty?” zeptalo se to stvoření a já pobaveně nadzvedl obočí.
Co já?” zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, na co se to stvoření, ne, vlastně teď už Kail, ptá.
Jak se jmenuješ?” zeptalo se to nasupeně.
Neodolal jsem a musel jsem se zasmát tomu, jak se to tvářilo. Opravdu, ten výraz byl k nezaplacení.
Opravdu to chceš vědět?” zeptal jsme se pobaveně a začal uvažovat, jestli mu mám říct své pravé jméno, nebo to druhé.
Pochopte, démoni mají dvě jména. Jedno je jejich pravé a je známo jenom mezi ostatními démony a většinou to tak i zůstane. A pak je tu to druhé, které si v průběhu života musí vymyslet každý démon. Je to jméno, které slouží pro účely, kdy nás někdo vyvolá. Démoni totiž strašně neradi sdělují svá pravá jména. Protože ta jména mají moc!
A já tady jak blázen uvažoval, jestli mu mám sdělit to své pravé, nebo ne. Bože, zbláznil jsem se já, nebo svět kolem mě?
Chci to vědět!” vytrhl mě z přemýšlení Kailův hlas.
Povzdechl jsem si. Vypadalo to, jako bych mu nedokázal nic odepřít.
Tak dobře, jmenuju se Azrael...” Tak, a bylo to, řekl jsem mu své pravé jméno.
Koukal jsem, jak Kail naklonil hlavu na stranu a nasadil výraz naprostého soustředění. Chvíli zíral do země, ale pak ke mě zvedl hlavu a řekl: “Azi.”
He?” nadzvedl jsem obočí a kolem hlavy mi blikaly otazníky velký jak kráva.
Zkratka,” oznámil mi a usmál se tím svým úsměvem, který mi prostě nedával na výběr.
Nakonec jsem jenom pokrčil rameny s tím, ať mi říká jak chce, že je to vlastně jedno. Když toto bylo vyřešeno, konečně jsme opět pokračovali v cestě, protože, ani nevím jak, jsme se během toho rozhovoru zastavili.


Přiblížili jsme se k dalšímu rozcestí a já uvažoval, jak rozlehlý ty chodby jsou, jestli jsou opuštěný, nebo jestli tu něco je a především jsem uvažoval, jestli se máme dát nalevo, nebo napravo.
V momentě, kdy jsem začínal být v koncích, jsem zaslechl z jedné z chodeb kroky. A podle toho, jak pevně mě Kail sevřel, bylo jasné, že on je slyší taky.
Povzdechl jsem si a položil ruku na jílec katany. Potom jsme prostě čekali, až se ten někdo objeví. A naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho. Zabralo to jenom chvilku, než chodbu napravo zalilo světlo pochodně a začalo se přibližovat k nám.
Rozhodnutý k přímé konfrontaci jsem vstoupil do chodby a čekal, až se dotyčný ukáže. A taky ukázal. Přesněji řečeno, ukázala, protože to byla stará babka.
Á, nové přírůstky,” zaskřehotala. “Pojďte se mnou milánkové.”
Nadzvedl jsem obočí. Babku jsem tady teda rozhodně nečekal. Ale tak, třeba se z toho vyklube světová konspirační teorie. Nic jsem ale neřekl. Jen jsem přikývl a nechal babku, aby nás vedla bůh ví, kam.
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme chodbami došli na místo, kam svítilo přirozené světlo. Měkký sluneční svit zaléval malinkou vesničku uprostřed ničeho, která se tísnila v údolíčku, které bylo obklopeno skalami a ústilo do něj několik vstupů do skalních masivů.
Pojďte, pojďte,” pobízela nás babka a vedla nás k největšímu z domů, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. “Určitě musííte mít hlad.”
No to je dost, konečně nějáký jídlo! Navenek jsem si zachoval svůj neutrálně načuřený výraz, ale v duchu jsem skákal radostí. Konečně se najíím! A konečně budu moci používat svá kouzla v plné síle. Na to jsem se opravdu těšil. Protože přeci jenom, musím se těm kapucákům pomstít za to, jak se mnou zacházeli!
Vstoupili jsme do stavení a babka nás zavedla k jednomu z několika stolů. Potom odešla bůh ví, kam. Během chvíle se ale vrátila a nesla dvě misky plné něčeho, co patrně mělo být jídlo. No, Kail se sice ušklíbal, ale já se na to vrhl jak kdybych už nikdy v životě neměl jíst. Holt když jste několik dní nejedli, tak sníte téměř cokoli a ono to zas až tak špatný nebylo. Jen to divně vypadalo.
Během chvilky jsem misku vypucoval do čista. Potom jsem zvedl pohled a podíval se na Kaila, který se ve své porci vyloženě nimral.
Jestli to nechceš, já to klidně sním,” nahodil jsem nevinný úsměv.
A jakoby čekal přesně na tohle, usmál se na mě, vyplázl jazyk a pronesl: “Ještě totak!”
Musel jsem se smát, jak to do sebe začal házet, bojíc se, že mu to opravdu sním...
Pak jsem se ale začal rozhlížet kolem sebe a hledat tu babku, protože jsem opravdu potřeboval vědět, kde to jsme a co má být tohle zač!
Žel, babka nebyla nikde k dostání. Zato jsem ale zahlýdl jakýhosi podivína, který právě vstoupil do dveří.
No, to bude muset stačit...” zabručel jsem si pod nos a zvedl se z vratké židličky. Potom jsem k němu přešel a když se pokusil pláchnout, drapnul jsem ho a pevně držel.
Neublížím ti, ale chci pár odpovědí na pár otázek!” zavrčel jsem.
Ja... jasně...” zakoktal se ten panák.
Pustil jsem ho a onse odpotácel k jedné z volných židlí. Tam se zhroutil a čekal, až na něj vypálím první otázku.
Co je tohle za místo?!” uhodil jsem na něj po chvilce mlčení, kdy jsem se rozhodoval, na co se zeptám první.
Poslední svobodná vesnice na světě,” odpověděl.
A to má znamenat co?” zajímal jsem se.
Všichni ostatní jsou pod nadvládou kapucínů, kteří mají ve svých spárech právoplatného dědice trůnu...” vysoukal ze sebe ten dědula.
Takže světová konspirace, přesně, jak jsem si myslel,” povzdechl jsem si. A ucítil, jak do mé ruky vklouzla menší. V duchu jsem se usmál. A pak mě napadlo, že asi budu muset vyzpovídat i Kaila, přeci jenom, byl tam v tom hradě kapucáků a asi ví vííc, než dává najevo. No, za pokus nic nedám.
Ale, vrátil jsem se myšlenkama k tomu panákovi před sebou, to počká, nejprve musím vyzpovídat toto individuum.
Co s tím má co dělat dědic trůnu?” zeptal jsem se. “Neměli by se spíš lidi vzbouřit, pokud se jim to nelíbí?”
Manipulace...” povzdechl si dědula. “Ono to všechno vypadá, jako by jednal král a ne oni...”
A co jsou vlastně zač?” zeptal jsem se, zvědav, co za blázny mě to vlastně vyvolalo.
Církev,” odpověděl prostě.
A jak je možný, že má církev takovou moc?” zeptal jsem se.
Proto, že zemi již mnohokrát zachránili před invazí odjinud...”odpověděl.
Jenom proto, aby ji pak mohli ovládnout,” zabručel jsem a otočil se na Kaila.
Co o tom víš?” zeptal jsem se ho.
Prakticky nic...” pípl.
Jak nic?!” zavrčel jsem. “Byl jsi sakra v jejich pitomým hradě a podle toho, jak ses tam vyznal, bych řekl, že jsi nebyl vězeň celou dobu...”
To sice ne, ale nikdy mi nic neřekli!” zaprskal Kail.
'Tak ono se to umí i vztekat...' pomyslel jsem si a ušklíbl jsem se. “No, tak to vypadá, že se tam možná budeme muset vrátit, abychom zjistili víc...” zafylozofoval jsem a čekal na Kailovu reakci.
Proto jsem byl překvapen, když se ozval ten dědula.
Soudě podle toho, co mi řekla Martha, tak jste přišli z tunelu, který vede do ledových plání, z tama ještě nikdy nikdo nepřišel, ale vězte, že to je jen jejich vedlejší základna.”
A ta hlavní je kde?” zeptal jsem se, doufaje, že to třeba ten dědula bude vědět.
Na královském hradě,” odpověděl dědula.
A to má jako být kde?” zeptal jsem se naštvaně. Už mě totiž unavovalo, jak jsem stále nedostával odpovědi, které jsem chtěl! A jak jen a pouze více otázek nacházelo cestu do mé mysly.
Můžu vám ukázat tunel, který ústí do části země, odkud to není daleko, ale rozhodně s vámi nepůjdu, jsem rád, že jsem tady, kde moc kapucínů zatím nesahá,” řekl dědula.
No, bude to muet stačit,” odpověděl jsem a zahleděl se mu upřeně do očí.
Cesta je to ale prý hodně dlouhá, doporučovala bych vám, abyste si nejprve odpočinuli,” řekla Martha, která se právě objevila ve dveřích.
Měl jsem sice sto chutí vyrazit hned, ale pohled na Kaila mi zhatil plány. Ten kluk sotva držel oči otevřený. Ale popravdě? Nedivím se mu. Já na jeho místě už dávno spím.
Tak dobře,” kývl jsem.
Vzal jsem Kaila do náruče a nechal Marthu, aby nás vedla do jedné z odlehlejších budov. Cestou vypeskovala čtyři děti, které si hrály na rádoby náměstíčku a pak prohodila pár slov s těmi několika dospělými, které jsme cestou potkali.
Není to nic moc, ale budete tu mít soukromí,” řekla, když otevřela dveře do nízkého domku, který stál na okraji vesnice.
Kývl jsem na ni a zmizel uvnitř. Moc tam toho nebylo, ale to bylo jedno. Přešel jsem k posteli a položil na ni Kaila. Potom jsem si sedl na zem vedle a pozoroval jeho spící tvářičku. Usmál jsem se a brzy jsem také usnul. Sedíc na zemi opřený o palandu a s rukou ochranitelsky okolo Kaila.


Probudilo mě zaklepání na dveře. Otevřel jsem tedy oči a vydal se otevřít, ať už tam stál kdokoli. Ukázalo se, že to byla Martha.
Dobré ráno,” pozdravila mě.
Kývl jsem jí v odpověď a ona pokračovala.
Donesla jsem vám snídani a obuv pro toho malého,” řekla. “Nemohla jsem si nevšimnout, že je bosky. Také se mi pro něj povedlo najít oblečení, které by mu nebylo tak velké.” Podala mi to všechno a pak se opět vzdálila s tím, že až budeme chtít vědět, kterým tunelem se dát, abychom přišli do hlavní budovy, že tam bude čekat Donald, aby nás nasměroval.
Poděkoval jsem jí a zavřel jsem za ní dveře.
Potom jsem se opět vrátil k posteli, na které pořád ještě vyspával Kail. Sklonil jsem se k němu a zatřásl s ním, abych ho probral.
Účinek byl okamžitý, jak se na mě upřely dvě jasné oči.
Vstávej, za chvíli vyrážíme.”
Už?” zamrkal stále ještě trochu rozespale.
Ano, už, protože když se zdržíme moc dlouho, někdo se dozví, jakou paseku jsme napáchali tam mezi kapucáky!” řekl jsem prostě, ale důrazně a hodil po něm oblečení a boty, které Martha donesla.
Potom jsem se začal zabývat košem, ve kterém byla snídaně. Byla prostá, jen chlebové placky a trocha ovesné kaše. Na pití voda. Ale já si nestěžuju. Jídlo jako jídlo. Rozdělil jsem to na třetiny a jednu zabalil na cestu.
Na zbytek jsme se s Kailem vrhli a o poslední kousek jsme se dokonce poprali. Nakonec jsem ale Kaila nechal vyhrát. Opravdu vypadá to, že začínám měknout... Alespoň, co se té malé potvůrky týče.
Vzápětí jsme se přesunuli do hlavní budovy, kde, přesně, jak Martha řekla, čekal Donald, ten dědula, kterého jsem včera vyslýchal.
Připraveni vyrazit?” zeptal se zvesela.
Kdyby ne, tak tu asi nejsme...” řekl jsem kousavě.
Pravda, pravda...” usmál se Donald a vedl nás skrze vesničku až ke skále, která ji obklopovala.
Tudy,” ukázal na štěrbinu ve skále.
Opravdu?” zamračil jsem se. “A jste si jistej, že se tama protáhnu?”
Ano,” odpověděl sebevědomě. “A navíc, jakmile se dostanete za štěrbinu, tak se cesta rozšíří.”
Jen jsem protočil oči a protáhl se tou škvírou. A Kail za mnou. Chvíli nám to trvalo, teda, hlavně mně, protože jsem jaksi větší, ale nakonec se ukázalo, že Donald měl pravdu, protože jakmile jsem se dostal skrze to štěrbinu, bylo mi jasné, že jsem se ocitl v mnohem větším prostoru.
Pomohl jsem skrz Kailovi a pak jsem na dlani vyvolal plamínek. Bože, jak já tyhle kouzla miluju! Pak jsem zachytil zvědavý Kailův pohled a nadzvedl jsem obočí.
Takže už můžeš kouzlit?” zeptal se.
Už to tak bude,” usmál jsem se.
Ale co bylo teda potom to v té druhé chodbě, když ne kouzlo?” vzpomněl si na světelnou kouli.
Tohle,” řekl jsem a ukázal mu tlumeně fosforeskující kouli. “Bohužel se rychle vybije a trvá, než se nabije...” zavrčel jsem.
Aha,” pokýval moudře hlavičkou.
Jdem,” zavelel jsem a schoval fosforeskující kouli do kapsy. Nevěřil jsem, že bych ji v dohledné době potřeboval. Ne, když mám konečně zpět energii na to, abych mohl dělat kouzla!
Vykročili jsme chodbou a Kail se okamžitě chytil mé ruky. Už jsem na to byl tak zvyklý, že jsem se nad tím ani nepozastavil.
Dlouho jsme na nic nenarazili, až po nejméně dvou hodinách chůze se před námi objevilo rozcestí.
"O tomhle se nám nezmínili..." zabručel jsem a podíval se na Kaila.
"A co teda uděláme teď?" zeptal se a důvěřivě na mě koukal.
"Náhodně si jednu vyberem, protože nic jinýho nám asi nezbude..." zavrčel jsem a otočil se doleva.
"Proč doleva?" zeptal se.
"Protože je to stejně dobrá chodba, jako ta pravá."
"Aha, a proč teda nejdeme doprava?"
"Nevím, je to fuk, klidně můžem jít doprava, jestli teda chceš..." rezignoval jsem a nechal jsem Kaila, aby tedy zatočil doprava.
A taky, že jo. Takže nakonec jsme přeci jenom šli tou pravou chodbou. Ne, že by mi to vadilo. Obě dvě vypadaly naprosto stejně a nepoznal bych na nich rozdíl.
Chvíli jsme jen tak šli, ale pak jsem zaslechl divnej zvuk. Zvuk, kterej by v takový temný a pustý chodbě neměl být! Zvuk kovu skřípajícího o kov, jako kdyby se někdo pohyboval v plné polní...
Zašeptal jsem pár slov a ztlumil světlo na minimum. Potom jsem pevněji sevřel Kailovu ruku a podél stěny pomalu postupoval vpřed.
Byl jsem rád, že ta příšerka pochopila, že má být potichu. Protože jsem se neodvažoval promluvit, dokud nezjistím, co ten zvuk vydávalo. Mohlo to být cokoli. Od ožilvého brnění až po skutečnýho opancířovanýho člověka. A osobně bych radši volil toho člověka, protože prázdný brnění se demolují opravdu těžko. Holt jako nejsilnější pekelný válečník už nějáké ty zkušenosti mám...
Došli jsme k místu, kde chodba ostře zatáčela a já Kaila postrčil za sebe. Potom jsem bezhlesně aktivoval drápy na démonických rukavicích a opatrně vykoukl zpoza rohu.
A přesně, jak jsem předpokládal, musela to být ta prázdná plechovka... Povzdechl jsem si a podrážděne zavrčel. Teď už bylo celkem jedno, jestli nadělám hluk, nebo ne. Ty plechovky totiž měly jednu výhodu – neuměly myslet.
Drž se stranou,” sykl jsem směrem ke Kailovi a připravil se na sešrotování plechovky, doufaje, že se jich neobjeví víc.
A projednou mi štěstí opravdu přálo. Plechovka byla totiž opravdu jenom jedna a po zásahu několika dobře mířenými kouzly se rozpadla na jednotlivé části. Pak už stačilo jenom deaktivovat drápy, čapnout Kaila za ruku a pokračovat v cestě.
Sice jsem se musel pozastavit nad tím, proč se plechovka rozpadla tak brzo, ale stěžovat si nebudu. Aspoň mi to ušetřilo práci. Tak co bych se vztekal? Že jo.
Po nějáké době se chodba začala stáčet a podlaha se začala zvedat. A potom chodba končila. Slepá ulička, která nikam nevedla, se na nás šklebila a vysmívala se nám.
Tak vidíš, měl jsem pravdu, opravdu jsme měli jít tou druhou chodbou,” ušklíbl jsem se, ale úšklebek mi zamrzl na rtech, když to stvoření prošlo kolem mě a prostě stěnou prošlo.
Zamračil jsem se a natáhl jsem ruku ke stěně, která se mi vysmívala. A ona prošla skrz. Chvíli jsem na to koukal jak na zjevení, ale pak jsem se vzpamatoval a prošel skrze stěnu, která stěnou ani nebyla, abych se připojil ke Kailovi, který na mě na druhé straně čekal na úpatí schodiště vytesaného ve skále.
Jaks' věděl, že se tou stěnou dá projít?” zeptal jsem se ho, když se opět chytil mé ruky.
Cože?” vykulil na mě kukadla.
Co tím myslíš 'cože'?!” začínal jsem pěnit. “Právě jsi prošel stěnou, o které jsem si myslel, že rozhodně není průchozí!” Opravdu jsem začínal mít po krk těch jeho proměn osobnosti...
Stěnou?” podíval se na mě překvapeně. “Ale já žádnou neprošel...”
To je fuk,” protočil jsem oči a rozhodl se to prozatím nechat být.
Potom jsem začal stoupat po schodech a vedl Kaila za sebou. Nejprve vedly strašně dlouhou dobu rovně, bez jakékoli zatáčky, ale pak se začaly stáčet, až se z nic vyklubalo točité schodiště. Ani nevím, kdy přesně, ale od jisté doby byly schody mnohem více opracované a bylo jasně vidět, že si s tím lidská ruka dala mnohem víc práce.
Asi se blížíme k povrchu,” neodpustil jsem si poznámku.
Jak to víš?” neodpustil si poznámku prozměnu Kail.
Nevím, hádám. Podle toho, že jsou ty schody čím dál víc opracovaný.”
Aha,” kývl hlavinkou a dál se o to nezajímal.
Stoupali jsme dál a já zjistil, že jsem se možná mohl plést, protože během několika následujících minut jsme došli do obrovské jeskyně. Ano, opět obrovská jeskyně. Začínal jsem mít podezření, že to někdo dělá schválně. Není možný, abysme zase skončili v obrovské jeskyni!
No, ale víc, než nějáký pofiderní osud, nebo co to vlastně bylo, mě zajímalo, co za jeskyni to je a kam to vede. Jestli vůbec někam. A pokud někam, jestli tam, kam potřebujem.
Pojď, potřebujem zjistit, kam tahle obludnost vede,” kývl jsem na Kaila, který se mezitím pustil mé ruky a zvědavě se rozhlížel.
A pak jsem si to uvědomil! V jeskyni bylo světlo. I bez toho, abych ji osvětloval svým kouzlem. A to bylo divný! Hodně divný.
Drapl jsem Kaila za ruku a začal pátrat, jestli je světlo v jeskyni způsobeno kouzlem, nebo ne. A jestli ano, zda je sesilatel stále ještě v blízkosti.
Naštěstí jsme v té jeskyni byli opravdu jen my. Kouzlo bylo sesláno již dávno. A teď, když jsem ho pořádně prozkoumal, jsem zjistil, že je již hodně slabé. Vlastně až tak slabé, že může přestat fungovat každou chvíli. A to se mi z nějákého důvodu nelíbilo.
Měl jsem neblahý pocit, že jakmile kouzlo přestane fungovat, stane se neštěstí.
Koukej, jestli neuvidíš východ z tohohle proklatýho místa,” sykl jsem směrem ke Kailovi a stiskl jeho ruku ještě pevněji.
Vykročil jsem vpřed a sám pátral, jestli někde neuvidím ústí nějáké chodby, nebo popřípadě přímo denní světlo, a Kail poslušňě ťapkal vedle mě.
Procházeli jsme středem jeskyně, abychom měli rozhled kolem sebe a včas viděli, pokud se k nám něco blíží, ale začínal jsem uvažovat, jestli jsme se raději neměli vydat podél stěny, zda by pak nebylo snazší nějákou tu chodbu najít.
Mé pochyby byly ale rozptýleny, kdy když mrtvolné ticho proťal Kailův zvonivý hlásek: “Támhle, mohlo by to být to, co hledáme?”
Podíval jsem se, kam ukazuje a opravdu, bylo tam ústí chodby.
Dobrá práce,” usmál jsem se na něho a okamažitě si to k oné chodbě namířil.
Byli jsme skoro u chodby, když jsem pocítil, jak energie kouzla vyprchala ze vzduchu. A pak to začalo. Nejprve slabé dunění, ale pak se ozval rachot, jak první kameny ze stropu dopadly na zem.
Poběž!” hnal jsem Kaila a oba jsme se rozběhli k ústí chodby.
Stihli jsme to jen tak tak a jakmile jsme byli v jejím ústí, vchod se zhroutil. Naštěstí ne na nás.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a zesílil světelné kouzlo, abychom pořádně viděli. Jenom jsem doufal, že je to správná chodba. Kdybychom teď zjistili, že jdeme špatně, asi by to byl problém, když nás to tu zavalilo...
K vidění toho moc nebylo. Obyčejné kamenné zdi, na které lidská ruka moc nešáhla, podlaha taky kamenná a strop taktéž. Takže všude samej šutr a nikde nic zajímavýho.
Taky co by člověk čekal, když je někde v nějákých tunelech... Uvnitř hory! Nevím, co jsem čekal, že uvidím, ale to bylo jedno. Mnohem víc mě zajímalo, kam ta chodba vede.
Pomalu jsem se vydal vpřed a opět jsem se musel usmát, když se mě Kail chytil za ruku.
Nějákou dobu chodba vedla jenom rovně a nebylo v ní vůbec nic k vidění. Ale potom se začala zvedat a stáčet nejprve doprava a potom doleva. Takže jsme skončili ve stejném směru jako původně. Jen s tím rozdílem, že tady bylo světlo a v dáli byl té chodby konec.
No výborně, tak to vypadá, že jsme se konečně někam dostali. Podvědomě jsme oba zrychlili a během chvilky jsme stáli v ústí chodby a mžourali do poledního slunce.
Když mé oči konečně trochu přivykly tomu jasu, rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde to jsme. Vypadalo to, že jsme se vynořili kdesi na úbočí hory a dole se rozkládalo rušné město. Obrovské a nad ním se tyčil hrad.
Vypadá to, že máme štěstí,” řekl jsem Kailovi.
Jakto?” zeptal se zmateně.
No, jestli toto není královský město, tak ať mě sežerou krysy,” zašklebil jsem se a pak jsem pomalu vykročil směr město a hrad.
Kail samozřejmě následoval.


Když jsme byli na dohled městské brány, přetáhl jsem si přes hlavu kapuci abych zakryl své na první pohled démonické rysy. Jo, bylo mi jasný, že pokud mě donutí abych si tu kapuci sundal, je to v kelu, ale to bylo daleko, vzhledem k tomu, že před náma byla fronta lidí, kteří se snažili dostat do města.
Sehnul jsem se a vlaz Kaila do náruče, aby se mi v tom zmatku neztratil. Potom jsem si vyhlídl jednoho z těch, co se snažili dostat dovnitř a pár kroky přešel vzdálenost, která mě od něj dělila.
Proč se všichni snaží dostat dovnitř jako kdyby na tom závisel jejich život?” zeptal jsem se ho.
Vy to nevíte?” zeptal se překvapeně.
Co nevím?” zeptal jsem se a zpod kápě na chudáka zasvítily moje stříbrné oči.
Král! Byl zavražděn! Proslýchá se, že ho prý zabil jeho syn!”
Zamračil jsem se, jak se mi pomalu začínal v hlavě rýsovat celý obraz. Ovšem, pořád ještě nějáké dílky skládačky chyběly.
Dnes je jediný den, kdy je kaple s jeho ostatky přístupná i prostému lidu.”
Tak to je asi dobře, že jsme já a můj bratr dorazili právě dnes, ne?” zapředl jsem a pak ho tam nechal stát a začal se prodírat právě do města.
Bratr?” zeptal se Kail.
Ne, ale nechtělo se mi vysvětlovat, kde ses vzal,” vyplázl jsem na něho jazyk.
Odpovědí my byl jeho zvonivý smích.
Dobrá, a teď pozor, musíme se dostat dovnitř,” řekl jsem a Kail okamžitě zvážněl.
Jak? Stráže všechny kontrolují...” zeptal se ten ďáblík.
Sleduj a uč se,” šeptnul jsem tajemně a pak jsem zašeptal pár slov.
Vzduch kolem nás se téměř nepatrně zachvěl a zase se ustálil. Kouzlo začalo účinkovat. Bylo to sice jen slaboučké kouzlo na odvrácení pozornosti od nás, ale neodvažoval jsem se použít nic silnějšího, kdyby v okolí byl náhodou někdo, kdo dokáže kouzla vycítit.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem opatrně prokličkoval kolem všech těch lidí a skrze městskou bránu. Pak už stačilo jenom zapadnout do postranní uličky, sejmout z nás kouzlo a vyjít z ní na druhém konci.
Ocitli jsme se na hlavní ulici kus od brány. Rozhlédl jsem se na obě strany ulice a vykročil doprava. Nebylo to těžké rozhodnutí vzhledem k tomu, že většina lidí mířila tím směrem. Vypadalo to, že kaple s tělem zesnulého krále je tím směrem. A já měl v plánu se na tu mrtvolu podívat. Už z toho důvodu, že jsem čuchal krysu a něco mi na tom celém nesedělo. Protože, pokud krále zavraždí princ, ke komu se lidé obrátí, než k duchovnímu? Nezdálo se mi to a navíc jsem začínal tušit, že to skřítě, které jsem nesl v náručí s tím vším má společného víc, než dává najevo.
Nechali jsme se unášet proudem lidí a po zhruba půlhodinovém plahočení jsme byli na dohled něčeho, co snad mohlo být onou kaplí. Alespoň jsem v to doufal. Začínal jsem totiž necítit ruce, jak jsem držel Kaila. Ale nechat ho jít po svých jsem taky nehodlal, protože bych ho v té záplavě lidí taky mohl ztratit a to jsem rozhodnně nechtěl.
Nakonec se ale můj odhad potvrdil a ona stavba se opravdu ukázala být kaplí s královým tělem. Trvalo další asi hodinu a půl, než nás pustili dovnitř, ale to dle mého názoru mělo hodně co dělat s tím, že jsem stále odmítal sundat kápi. Naštěstí se mi to ale povedlo uhrát na znetvoření obličeje a jelikož ten strážný měl evidentně slabý žaludek, dovolil nám vstoupit i s kápí.
A to bylo jenom dobře, porotože jakmile jsme vstoupili dovnitř, všimnul jsem si jednoho z těch zavšivených kapucáků, se kterýma už jsem měl tu čest. Díky kápi mě naštěstí nepoznali. Jen jsem doufal, že nepoznají ani Kaila. Sice měl taky kápi, ale i tak, nepotřeboval jsem, abysme se s kapucákama prali na svatém místě nad něčími ostatky. Ještě když ty ostatky patřily králi. To jsem se obával, že by se stráže zbláznily.
Pomalu jsme přistoupili k tělu položenému na oltáři a já si v hlavě začínal skládat celou tu věc dohromady. Uvažoval jsem, co všechno o situaci vím a najednou začaly kousky skládanky zapadat do sebe. Co jsem věděl o princi, bylo, že byl mladý, téměř dítě. O Kapucácích jsem věděl, že se nezastaví před ničím. A tedy ani před vraždou. Prohlížel jsem královo tělo a bylo mi jasné, že vraždu nemohlo způsobit dítě.
Smrtelná rána byla za A) hodně vysoko, za B) udělaná mnohem větší silou, než jakou dítě má. A navíc, byla až moc čistá. Byla to profesionální práce, kteoru provedl trénovaný a zkušený zabiják.
A jestli i má další doměnka byla správná, držel jsem v ruce klíč k celé té záhadě. Ovšem, pokud správná byla, buď byl Kail tak dobrý herec, nebo si nepamatoval, kdo je. Doufal jsem v to první, ale opravdu jsem se obával, že je to to druhé.
Opustili jsme s Kailem kapli a já se rozhlížel kolem sebe, jestli někde nenajdu nějáké příhodně zastrčené místo, kde bychom si mohli promluvit.
Na ulici, na které jsme byli, ale žádné takové místo nebylo, tak jsem opět chňapl Kailovu tlapku a vydali jsme se pryč od kaple.
A teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi tu něco nehraje. Chvíli jsem uvažoval, co to je, a nakonec mi došlo, že je to Kailovo mlčení. Nepromluvil vlastně od chvíle, co jsme vstoupili do města. Uvažoval jsem proč, ale rozhodl jsem se to nechat být, dokud nenajdeme vhodné místo k rozhovoru.
Poštěstilo se nám o pár ulic dál. Byl tam zarostlý park, který vypadal dočista opuštěný. Zamířil jsem tam a Kail poslušně ťapkal za mnou.
Zapadli jsme do nejzasšího kouta, kde byl obrovský starý strom a pod ten jsme si sedli.
Teprve potom jsem se otočil ke Kailovi a sundal mu kápi, abych mu viděl do tváře. Jeho výraz mě donutil nadzvednout obočí.
Co se tak mračíš?” nedalo mi to a zeptal jsem se.
Já...” začal, ale pak zmlkl.
Ty co?” pobídl jsem ho.
Já toho muže znám,” pronesl potichu.
Takže jsem se nemýlil...” zašeptal jsem. Když jsem zpozoroval jeho nechápavý výraz, pokračoval jsem: “Když jsem viděl královo mrtvé tělo, začal jsem uvažovat. Víš, že nám řekli, že krále zavraždil jeho syn. No, tak poté, co jsem viděl jeho tělo, jsem došel k závěru, že to nebylo možné.
Princ je jenom dítě. Ta rána byla moc profesionální na to, aby ji udělalo dítě. Navíc, když z vraždy krále obviníš prince, ke komu lidé nakonec půjdou pro útěchu?”
To nevím...”
Přeci k duchovním, což jsou kapucáci. Z čehož vyplívá, že pokud někdo neodhalí pravdu, tak kapucáci ovládnou toto království.”
To asi není dobrý, že?” otázal se a naklonil makovičku na stranu.
Ne, to není,” musel jsem se smát.
Uděláme s tím něco?” pokračoval ve vyptávání.
Nevím, jestli to půjde, ale rozhodně to zkusíme.” odpověděl jsem mu.
Potom nastalo ticho, jak jsme se oba ponořili do vlastních myšlenek a uvažovali, co budeme dělat dál.
Odkud krále znám?” zeptal se mě Kail po chvíli.
Možná se ti to nebude líbit,” začal jsem, “ale podle toho, co jsem byl zatím schopný dát dohromady, jsi jeho syn...”
Myslíš?”
Nevím. Hádám. Je moc málo věcí, které o celé situaci vím stoprocentně. Ale rozhodně je to možnost. Nemyslíš?” nadzvedl jsem obočí.
Asi ano...” souhlasil nakonec. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: “Takže, co uděláme teď?”
Teď,” prohlásil jsem a postavil se. “Teď se půjdeme podívat, jestli se nám nepovede proklouznout do hradu a trochu se tam porozhlédnout.”
Natáhl jsem ruku a pomohl Kailovi na nohy. Potom jsme vyrazili pryč z parčíku a směrem, kde se nad námi tyčilo královské sídlo, které teď bylo dle mých předpokladů zamořeno kapucáky. Nebyla to příjemná představa, že s nimi budu muset zase bojovat, ale pokud to mělo celé dopadnout aspoň trochu dobře, asi nebudu mít na výběr.


>>>*♥♥♥*<<<


Kdesi v ledové pustině v setsakra studeným hradu se sešlo sedm nejvyšších kněží z řádu Kapucínů. Ukázalo se totiž, že jejich dva nejcenější vězni uprchli. Démon a ten zatracený spratek. Velmistr si byl téměř jistý, že spolupracují, jen nevěděl, proč.
Ovšem, co mu jasné bylo, byl fakt, že se v démonech spletli.
Velmistr Kapucínů – Merfeus – pochopil, že démonické společenství funguje jinak, než jak věřil. A také pochopil, že démoni mají city a smysl pro spravedlnost. A že to rozhodně nejsou krvežíznivé bestie, za které je považoval. Ano, jeho plán byl, aby jeho dva vězni utvořili tým. Jen nepočítal s tím, že utečou. Bylo mu jasné, že lidé budou kolem démonů minimálně opatrní.
Kdyby se mu bylo bývalo povedlo lidi přimět uvěřit, že ten malý spratek k zavraždění krále použil démona, kterého by potom on a jeho sekta zlikvidovali, měl by všechny lidi v hrsti.
Bez prodlev by ho jistě prohlásili králem, dali by mu moc, po které tak toužil. Jenže, teď ta moc byla pryč. Utekla v podobě vzpurného démona a malýho fakana.


>>>*♥♥♥*<<<


Stáli jsme ve stínu několika stromů a koukali na mohutné hradby samotného hradu a na to, jak hlavní bránou přes spuštěný padací most proudí sem a tam ozbrojenci.
Už se nám celé hradby povedlo obejít, ale nepovedlo se nám najít vstup dobnitř. To bylo špatné, protože dovnitř jsme potřebovali.
Na druhou stranu, takhle jsme aspoň byli donuceni přemýšlet a uvažovat, jak to podniknout, aniž by nás někdo zpozoroval a zapíchnul.
No, i když, oni by nás asi nezapíchli. By si nedovolili. Navíc jsem pravděpodobně byl silnější než většina z nich. A kdybych byl sám, rozhodně bych tam jenom tak vtrhnul, ale měl jsem s sebou to škvrně a nerad bych, aby jej kdokoli spatřil, pokud to nebude nezbytně nutné. Čím míň jich ho zmerčí a budou si ho prohlížet, tím líp pro nás. Obzvlášť když pomyslím na ty divoké teorie, které jsme dali dohromady.
Kudy se teda dostaneme dovnitř?” zeptal se mě Kail.
To bych taky rád věděl. Napadá mě zatím jenom jedna možnost a ta by odhalila, že jsem démon. I kdybysme to provedli v noci. Takže to radši riskovat nebudu. Jenom, pokud by opravdu jiná možnost nebyla.”
A je jiná možnost?” zeptal se mě a naklonil hlavu na stranu tak, jak to uměl jenom on.
No, to budeme muset zjistit. Doufal jsem, že třeba narazíme aspoň na odvodňovací stoku, ale něják nám štěstí nepřálo...” bručel jsem.
Tak se půjdeme podívat ještě jednou,” zavelel Kail a vykročil znovu dokola kolem hradeb.
Usmál jsem se nad jeho odhodláním a pak vykročil za ním, aby se mi někde neztratil. Ta představa mě děsila.


Byli jsme zhruba v druhé půlce této druhé obchůzky, když Kail zmerčil jakýsi křoví a začal se jím prodírat. A mně pomalu začínalo docházet, že ty chvíle, kdy přesně věděl, co dělat, jsou vlastně asi vzpomínky, které buď potlačil, nebo nějákým způsobem ztratil.
Bez váhání jsem se tedy vydal za ním a děkoval všem možným démonickým vládcům, že v okolí zrovna nebyli žádní gardisté. To bychom asi totiž hodně špatně vysvětlovali.
Když jsem se tím šáším prodral, zjistil jsem, že jsme na okraji příkopu, který budovu hradu obepínal. A taky jsem zjistil, že na jeho druhé straně je ten odvodňovací kanál, který jsme jak blbci hledali. No, takže to vypadalo, že jsme díky tomu pískleti našli naši cestu do hradu.
Kaile?” zavolal jsem, když jsem si uvědomil, že to mrně nikde nevidím.
Chvilku se nic nedělo, ale pak jeho malá ručka vklouzlla do té mojí a on se na mě vítězoslavně zadíval. Nutno říct, že se nešlo neusmát.
Najdeme si ubytování a v noci se sem vrátíme. Myslím, že to bude jednodužší, než se tam snažit dostat za bílého dne,” nadhodil jsem.
Tak dobře.”
A potom už netrvalo dlouho a byli jsme ubytovaní v malém hostinci na okraji města. Ano, od hradu to bylo daleko, ale co se dalo dělat. A navíc, bylo to levnější.


Na město se snesla tma a vy se potichu vytratili z hostince. Vydali jsme se opuštěnými uličkami chudinské čtvrti, až jsme se dostali k vydlážděné části města, kde se občas mihl gardista na obchůzce. A čím více k hradu jsme se dostali, tím víc jich bylo. Naštěstí se nám povedlo za pomoci kouzla, které nám pomohlo při vstupu do města, kolem nich proklouznout nepozorovaně.
Brzy poté jsme stanuli na místě, kde jsme opět museli prolézt šáším. Nicméně, potom se nám naskytl pohled na temný úsek příkopu a díky mému démonickému původu jsem byl schopný rozeznat i odvodňovací kanál.
Jak se dostaneme na druhous tranu, aniž bychom museli plavat?” zeptal se Kail.
No, o tom jsem taky uvažoval,” přiznal jsem.
A vymyslels něco?”
Jo, vymyslel, ale budeme si muset dát setsakra velký pozor, aby nás nikdo neviděl. Nejsem zrovna zvědavej na to, aby někdo zjistil, že jsem démon.”
A cos teda vymyslel?” zeptal se mě s hlavinkou na stranu.
Skok za pomoci křídel.”
A to je celý?” nadzvedl obočí.
A cos čekal?” nadzvedl jsem obočí prozměnu já.
Já nevím... Minimálně teleport...”
To nevedu. A ten můj nápad mi přijde jako jediná možnost. Pokud tebe teda nenapadlo něco lepšího?”
Ne, nenapadlo.”
Takže to zkusíme?” nadhodil jsem.
No, asi nám nic jinýho nezbude,” souhlasil.
Vzal jsem ho tedy do náruče, o krok, dva couvl a pak jsem se podíval, čeho bych se na druhé straně chytil. Vedle kanálu naštěstí příhodně rostl keř, který vypadal, že by naši společnou váhu mohl udržet.
Rozhodl jsem se to risknout. V nejhorším se prostě vykoupem.
Rozběhl jsem se, odrazil a v momentě, kdy jsem byl ve vzduchu, jsem nechal má křídla, aby se zhmotnila a pak jsem s nimi mohutně mávl.
A jelikož účel světí prostředky, dopadli jsme přesně tam, kde jsem předpokládal a ten keř nás taky udržel. Teď už jen zbývalo, abysme se dostali dovnitř.
Což, jak jsem vzápětí zjistil, bude možná těžší, než se zprvu zdálo, protože průchod byl zamřížovaný.
Co dál?” zeptal se Kail.
No, teď by se hodilo, kdybys to nějákým zázračným způsobem otevřel, aniž by si toho někdo všiml,” nadhodil jsem s narážkou na to, jak vždycky našel cestu i tam, kde na první pohled žádná nebyla.
Tak jo,” souhlasil a já jsem ho chytiltrošku jinak, aby na mříž dosáhl a mohl ji lépe prozkoumat.
A jako už několikrát předtím, netrvalo to dlouho a ozvalo se cvaknutí a pak se mříš vyklopila.
Cesta byla konečně volná, a my mohli pokračovat v našem pátrání po pravdě za královraždou.


>>>*♥♥♥*<<<


Kdesi v podsvětí se Lucifer nebyl schopný přestat vztekat. Nejprve zmizí jeho oblíbený společník, potom jich zmizí hned několik dalších.
Někdo evidentně vyvolával démony ve velkém. Otázkou bylo, kdo to sakra byl a proč to sakra dělal.
A ne, on nenadával. Ne! Ne. Ne... Ano! Kruci ano, on měl vztek, protože jeho nikdo nevyvolal a tedy nemohl zjistit, co se to sakra dělo a proč se žádní jeho poddaní nevraceli zpět! Štvalo ho to tak moc, že začal uvažovat, jak by se na zemský povrch mohl dostat i bez toho, aby mu někdo z druhé strany otevřel vrátka.
A v mysli mu vytanul Archimedes. Nejstarší ze všech démonů a první vládce podsvětí. Poslední přeživší z první generace. Lucifer opustil soukromé komnaty a vydal se starého démona najít, i když věděl, že to nebude jen tak, protože Archimedes byl hračička a rád se schovával.
Ale to by nebyl Lucifer Luciferem, kdyby ho nenašel. I kdyby to byla ta poslední věc, kterou udělá!


>>>*♥♥♥*<<<


Archimedes byl stařec žijící na okraji démonického společenství. Žil samotářským životem a vyhýbal se všemu živému a ze všeho nejvíce démonům. Patřil k rase prvorozených démonů a svého času byl také jejich vládcem.
Dnes jej mnozí považovali za vyšinutého blázna, ale ve skutečnosti to byl génius. Akorát to dokázal velice dobře skrývat. Za výstředností se schovávala jasná mysl a mnoho geniálních nápadů.
Pravda, žil sám a s ostatními démony se nestýkal, ale i přesto si udržoval přehled o všem, co se v jejich společenství událo. Když se tedy na jeho prahu zjevil Lucifer, nebyl vůbec překvapen a prostým pokývnutím ruky jej pozval dovnitř.
Předpokládám, že víš, proč jsem tady?” zeptal se Lucifer, když se oba usadili k bytelnému dřevěnému stolu se sklenkou vína.
Ano, vím, proč jsi tady, ale nejsem si jistý, že ti budu moci posloužit.”
Jsi nejstarší z přeživších démonů, poslední z první generace. Pokud mi někdo může poskytnout radu, jsi to ty,” prohlásil Lucifer s takovou sebejistotou, že to zarazilo i jeho samotného.
Sebejistý se totiž rozhodně necítil. Doufal sice, že mu Archimedes bude schopný pomoci, ale rozhodně to nevěděl na jisto.
Chceš se dostat na povrch bez toho, abys byl vázán nějákým způsobem k lidem, ať už těm, kteří tě přivolají, nebo někomu jinému.” Archimedes to nepronesl jako otázku. Pouze konstatoval skutečnost a Lucifer opět žasl nad tím, jak ten starý démon může všechno vědět. Nedal to na sobě ale znát a pouze pokývl hlavou na souhlas.
Nemohu tě tam dostat. Mohu ti ale poskytnout radu a navést tě správným směrem.”
Lepší než nic,” souhlasil Lucifer. “Co mám udělat?”


>>>*♥♥♥*<<<


S Kailem jsme se vsoukali do stoky a po čtyřech jsme se plazili vpřed. To pískle bylo přede mnou, což se mi moc nelíbilo, co kdybychom museli bojovat, ale nedalo se s tím nic dělat.
V mdlém svitu méno magického světla jsme se plazili vpřed, pokrytí slizem a kdo ví, čím ještě. Tunel byl opravdu strašně špinavý a taky tam bylo plno krys. Bylo vidět, že se nepoužíval.
No, to bylo asi dobře, protože byla menší pravděpodobnost, že nás tam někdo zmerčí, což by se mi nelíbilo. Plán byl dostat se tam nepozorovaně.
A zatím se to i dařilo.


Prolezli jsme několik chodeb, než jsme se dostali k další zamřížované části. Končila v nějáké kobce. Aspoň to tak vypadalo. Možná to bylo vězení? Nebyl jsem si jistý. Ono to technicky mohlo být cokoli.
Ale byli jsme tam. Jediné, co zbývalo, bylo dostat se přes tu mříž a mohli jsme se začít pídit po dalších informacích a hledat místo, na kterém byl král zavražděn.
Jediné, čeho jsem se trochu obával, byl fakt, že bysme se přes tu mříž taky nemuseli dostat. No, nakonec, mohl jsem použít hrubou sílu, ale to by asi bylo hodně hlasité a někdo by to mohl zaslechnout. Doufal jsem tedy, že to moje malý třeštidlo opět najde způsob, jak ji otevřít bez kraválu.
A opravdu, nemýlil jsem se. Sice mu to chvíli trvalo, ale nakonec jsme stáli v temné chodbě. Takže to vězení opravdu nebylo, jenom jakási podzemní část hradu, která se asi moc nepoužívala.
Skoro nebylo vidět na krok a tak, než jsme vykročili vpřed, vykouzlil jsem opět to svoje světýlko. Dost silné, abysme viděli, ale zároveň dost slabé, aby nepřitahovalo pozornost.
Teď už zbývalo jediné. Zjistit, kde byl král zavražděn a porozhlédnout se tam. Byla to asi nejtěžší část našeho plánu, protože spoléhala na to, že to buď bude Kail nějákým způsobem vědět, nebo budeme muset vyslechnout nějákého sloužícího, což se mi nezamlouvalo, protože to znamenalo, že by se někomu mohlo doslechnout, že tu slídíme.
Zadíval jsem se na tu potvůrku, co se mě opět zvládla chytit za ruku aniž bych si toho všiml.
Máš tušení, kam máme jít teď?” zeptal jsem se ho, i když jsem v kladnou odpověď moc nevěřil.
Já nevím... Myslím si, že ano, ale jakmile se pokusím tu myšlenku zachytit, uletí...” kníkl.
To nebylo dobré, doufal jsem, že se budeme moci vyhnout tomu, abysme vyslíchali služebnictvo, ale nevypadalo to tak... I když... Vypadalo to, že jsem dostal nápad.
Zkus zavřít oči a nechat se vést instinktem. Postarám se o to, abys do ničeho nenarazil,” navrhnul jsem.
Chvíli se na mě díval a zvažoval to. Evidentně se mu moc nechtělo zavírat oči a stát se snadným cílem. Nakonec ale přikývl a pevněji sevřel moji ruku. Potom zavřel oči a poslepu vykročil vpřed.


>>>*♥♥♥*<<<


Jak pokračuje pátrání?” zavrčel Merfeus, když před ním poklekl velitel pátrací čety.
Špatně, jasnosti,” odpověděl ten. “Zatím se nám nepovedlo ani vystopovat, kterým směrem se vydali.”
A co hodláte udělat pro to, aby nějáké výsledky byly?” zajímal se Merfeus.
Hodilo by se mi, kdybych o těch dvou alespoň něco věděl,” pronesl velitel opatrně. Merfeus totiž neměl rád, když podřadní občané znali víc, než on.
Tak dobře,” souhlasil Merfeus, neboť věděl, že jinak se ničeho nedopátrá. “Jeden je vysoký a má oči jako kusy ledu, patrně u sebe bude mít katanu a na rukou divné rukavice. Ten druhý je malý, zhruba poloviční, blonďatý a zbraň nemá. Oba patrně budou mít zakryté obličeje a jestli jsou mé odhady správné, budou někde ve směru hlavního města.”
Děkuji, hned svolám své muže a budeme pokračovat v pátrání,” kývl velitel, potom se poklonil a vycouval z místnosti.


>>>*♥♥♥*<<<


Lucifer se plahočil rozsáhlou skalnatou pustinou na severu démonického světa. Skály byly pokryté ledem a velice zrádné. Vládce podsvětí to ale neodradilo. Už se zařekl, že se na povrch dostane a teď měl konečně jasný cíl.
Někde v té pustině byla prý jeskyně, kde bydlel slepý mnich. Mnich byl člověk posedlý nemrtvým duchem, čímž pádem se sám stal nesmrtelným. Žil sám a nikdy se o nic moc nezajímal, ale když se někomu náhodou povedlo k němu dostat, tak pokud byla zodpovězena jeho otázka pravdivě, splnil jedno jediné přání.
A přesně to bylo to, co Lucifer potřeboval, aby se stalo. Potřeboval se dostat na povrch a podle Archimeda by to v mnichových silách být mělo. Jen dofual, že se tam neplahočí nadarmo.
Ale nutně potřeboval zjistit, co se stalo s jeho nejschopnějším bojovníkem, Azraelem. A pokud toto byla jediná cesta, tak by byl blázen, kdyby se po ní nevydal.


>>>*♥♥♥*<<<


Kroutil jsem hlavou nad tím, jak to pískle snadno v hradu hledalo tu správnou cestu. A co víc, zatím jsme na nikoho nenarazili. Ale to bylo jenom dobře. Čím později si nás někdo všimne, tím víc času budeme mít na prozkoumání místa činu.
Prošli jsme další chodbou a pak zabočili do jakéhosi průchodu, který ústil do poměrně velkého sálu, který zel prázdnotou.
Jsme tu,” oznámil mi Kail.
Jak to víš?” otázal jsem se zvědavě.
Protože jsem to viděl,” řekl prostě.
Tys byl u toho, když byl král zavražděn?” nadzvedl jsem obočí.
Jo,” řekl potichu a sklopil oči.
Vzdychl jsem si a klekl si před ním.
Ať už se stalo, co se tu stalo, zjistíme, kdo za tím byl a zlikvidujeme ho. Společně,” řekl jsem a díval jsem se mu do očí. Očí, ve kterých se začínaly zračit slzy.
Co když to nezvládnem?” pípnul.
Zavřel jsem na okamžik oči a pak je zase otevřel, jen abych se pohledem vpil do těch jeho zářivě modrých. “Zvládneme to,” prohlásil jsem. “Společně to zvládneme.”
A vzápětí, ani nevím, jak se to stalo, jsem měl náruč plnou vzlykajícího Kaila. Ani jsem o tom nemusel přemýšlet a pevně jsem ho sevřel. Byl můj. Jenom můj a kdokoli, kdo se opováží mu ublížit, se zblízka pozdraví s mou katanou!
I s Kailem v náručí jsem se postavil a začal se rozhlížet po místnosti. Potřeboval jsem víc, než jen to, co mi říkal můj instinkt o tom, kdo za to vlastně může. Zatím jsem ale žádný důkaz neměl a to mě štvalo.


>>>*♥♥♥*<<<


Hefaistos, velitel Merfeových pátracích jednotek, jel po cestě k hlavnímu městu. Spolu se skupinou svých nejschopnějších mužů se vydal po stopě, kterou mu poradil jeho pán.
Sloužil kapucínům tak, jako jeho otec před tím a až do dnešního dne vždy poslouchal rozkazy, aniž by se ptal proč. Dnešní den se ale něco stalo. Z nějákého důvodu se mu nezamlouvalo, co po něm Merfeus chtěl. Proč by se měl honit za nějákým démonem. Nebo za nějákým malým spratkem? Ledaže...
Hefaistos začal uvažovat, kdo to sakra je, ten spratek a napadalo ho pouze jediné možné vysvětlení. A pokud ten spratek a démon spolupracovali, bylo jenom jedno místo, kde by mohli být. Teď už jen zbývalo zjistit, jak se s nimi setkat, aniž by ho ten démon okamžitě zabil.
Hefaistos se rozhodl, že pro jednou bude myslet sám za sebe a nebude ničí loutkou. Pro jednou si poslechne obě strany příběhu a možná i tu třetí, pokud nějáká bude. Tentokrát nebude slepě poslouchat na slovo to, co mu Merfeus přikáže.
A s takovou myšlenkou se pohodlněji uvelebil v sedle svého koně a pokračoval se svými muži do hlavního města.


>>>*♥♥♥*<<<


Lucifer dorazil na konec druhé fáze své cesty. Před ním se rýsoval vchod do jeskyně, kterou obýval slepý mnich. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak vstoupil dovnitř. Byla tam strašná tma. Tma, kterou neprohlédl ani démon se svým zrakem. A taky zima. Taková zima, jakou zatím nikde nezažil.
Kráčel vpřed a na cestu si svítil mdlým démonickým světýlkem. Dostatečným pouze na to, aby se nepřerazil. Přeci jenom, o slepém mnichovi se toho moc nevědělo a Lucifer si nebyl jistý, co má očekávat. Radši opatrně, než skončit pod drnem, myslel si, když kráčel temnou chodbou.
Nestačil však ujít ani deset kroků, když na krku ucítil ostří čepele. Lucifer ztuhl a snažil se zjistit, kde útočník stojí bez toho, aby pohnul hlavou. Nic ale neviděl. A ani necítil, že by někde někdo stál.
Kdopak se to plíží do mého obydlí?” ozval se za ním chraplavý šepot.
Ten, kdo doufá, že se mu dostane služeb slepého mnicha,” rozhodl se Lucifer hrát na rovinu.
Mou hádanku ještě nikdy nikdo neuhodl,” zachrčel znovu ten hlas.
A nyní Lucifer konečně věděl, kdo že ho to tak překvapil. Ovšem, asi by ho to ani nemělo překvapovat...
Tak budu první, komu se to povede,” prohlásil Lucifer mnichovi v odpověď hlasem, který přetékal sebejistotou, i když jí moc ve skutečnosti necítil.
Tedy poslouchej,” prohlásil mnich:
Co je nejmocnější na světě?
Co silnější než kdejaká zbraň?
Co přítelem na krkolomné cestě?
To svou mocí proti všem svatým braň.”
Mnich se odmlčel a odtáhl ruku s dýkou od Luciferova krku, který se konečně mohl obrátit a prohlédnout si jej.
Tak co, znáš odpověď?” zeptal se po chvíli mlčení mnich, slepé oči se s až ohromující přesností zabořily do Luciferových vlastních.
Vládce podsvětí se nad hádankou zamyslel a uvažoval, co by mohla být správná odpověď. Jak měl sakra vědět, co na světě je nejmocnější? A co bylo silnější, než ty nejsilnější zbraně?
Lucifer se rozhlédl kolem sebe a když spatřil příhodný balvan, posadil se na něj a dal se do přemýšlení. Odhodlaný přijít na správnou odpověď, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.


>>>*♥♥♥*<<<


Vrčel jsem. Doslova jsem vrčel! Prohledali jsme celý ten sál, ale nenašli jsme nic! Vůbec nic! Ani blbá kapka krve tam nebyla! Takže jsem opravdu měl důvod být nasraný! Ale! Já prostě odmítal uvěřit tomu, že to všechno bylo zbytečný! Nějáký důkaz přece existovat musí!
Zlostně jsem se i s Kailem, kterého jsem pořád měl v náručí, posadil na trůn, který místnosti vévodil. Byl z mramoru a byl setsakra nepohodlný, jak jsem po chvíli sezení na něm zjistil!


Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel, jak vrzly dveře. Okamžitě jsem se zvedl z nepohodlného trůnu a i s Kailem vklouzl do stínů na okrajích sálu.
Slyšel jsem tiché kroky a pak dveře klaply a na chvíli bylo ticho. Absolutně nic se neozývalo, dokud jistý hlas nepromluvil. Hlas, který mi připadal známý, i když jsem si nedokázal vybavit, že bych ho někde slyšel.
Pomoc přijde, když ji nejméně očekáváš, Azraeli.”
A pak bylo opět ticho. Uvažoval jsem, jestli o sobě mám dotyčnému dát vědět, i když, vzato kolem a kolem, on už o mně asi věděl. Stálo mi to za to?
A odpověď byla jasná. Stálo.
Vykročil jsem ze stínů a stanul tváří v tvář něčemu, co jsem nepředpokládal za možné.


>>>*♥♥♥*<<<


Vraťme se nyní o nějáký čas zpět, zpět k Luciferovi, který přemýšlí o tom, jaká je odpověď na hádanku Slepého mnicha.
Usazen na balvanu, vládce pekel zíral před sebe, aniž by doopravdy něco viděl. Ponořen hluboko do myšlenek, které mu ale zatím nedaly žádnou odpověď. Bylo to, jako kdyby někdo snad dokonce nechtěl, aby na to přišel. Jenže, Lucifer byl odhodlaný uspět! Není možná, aby se nedostal na povrch!
A pak mu to docvaklo! Víra! Tak jednoduché to bylo, tak jednoduché, že ho to prostě nenapadlo. Lucifer vstal a předstoupil před mnicha, který se za celou tu dobu ani nepohnul, jako kdyby byl zkamenělý.
Víra. Víra je odpověď na tvou hádanku,” řekl Lucifer a pak už jen čekal, jaký bude verdikt jeho soudce.
Slepý mnich dlouho mlčel, mlčel a mléčně bílýma, nevidoucíma, očima zíral před sebe, jako kdyby viděl něco zajímavého, co nikdo jiný není schopen spatřit.
Ano,” řekl pomalu, hlas monotónní. “Tvá odpověď je správná. Děkuji ti za vysvobození.”
Ale...” Lucifer byl celkem zaskočen.
Neobávej se, tvé přání bude vyplněno,” pravil mnich. Potom pozvedl pravou ruku a začal odříkávat dlouhý řetězec slov v neznámém jazyce.
S prvním slovem začal blednout a vytrácet se. A s každým dalším byl čím dál průsvitnější, až konečně s posledním zmizel úplně a na jeho místě se najednou otevíral portál do světa na zemském povrchu.
Lucifer, i když stále zaskočen podivným vývojem událostí, neváhal a vkročil do něj a dál, aby byl konečně blíže svému oblíbenému démonovi, svému chráněnci – Azraelovi.


>>>*♥♥♥*<<<


Hefaistos, nyní v hlavním městě, spěchal ulicemi a uličkami, aby se co nejrychleji dostal do hradu. Jakožto jeden z hlavních vojevůdců Kapucínů, měl povolení do něj vstoupit kdykoli se mu zachtělo. A právě to bylo to, co nyní potřeboval.
Kývnul na stráže, které hlídaly padací most a rychle přes něj přešel. Prošel nádvořím a dovnitř do vstupní haly hradu. Potom zatočil do chodby a vydal se dál, dál, až se konečně dostal do průchodu, který ústil do trůního sálu, nebo také na místo činu.
Ovšem neušel průchodem ani dva kroky, když se mu na krku zničeho nic objevilo ostří meče.
Spolupracuj a možná tě nechám žít,” pravil melodický hlas.
Kdo je to?” zeptal se Hefaistos přiškrceným hlasem.
Lucifer vystoupil ze stínů, ve kterých se do té doby skrýval a nechal Hefaista, aby si ho prohlídl v celé démonické kráse. Křídla, ocas a rohy nevyjímaje.
Lucifer, vládce pekel,” představil se ten neznámý a Hefaistos si pomyslel, že se mu v tu chvíli šokem zastavilo srdce.
Vládce pekel?” vykoktal. “Ale co... tady... proč?”
To bych taky rád věděl...” zabručel Lucifer, uvažujíc, proč ho ten portál nevyhodil přímo u Azraela, ale tady u toho koktala.
Prosím?” otázal se Hefaistos tichým hlasem.
Ne, to nebylo na tebe,” řekl Lucifer. “Nicméně, pár otázek na tebe mám.”
A když se rozhodnu na ně neodpovědět?” odvážil se zeptat Hefaistos.
Tak tě zabiju,” prohlásil pekelný vládce s naprostou lhostejností. “Otázka číslo jedna: Jak se jmenuješ?” rozhodl se Lucifer začít s něčím jednoduchým.
Hefaistos,” odpověděl ten a byl překvapen, že se mu hlas třese jen maličko.
Dobře, to nebylo tak těžké. Teď zkusíme něco složitějšího,” rozhodl se Lucifer. “Otázka číslo dvě: Co víš o démonovi, který se tu někde potuluje?”
Měl by být tady na hradě...” vykoktal Hefaistos.
Kde?” štěkl Lucifer. “Jestli jste mu ty a tvoji lidi něco udělali, tak tě zabiju!”
Asi v trůním sále?” zašeptal Hefaistos.
To je kde?” pokračoval Lucifer ve výslechu.
Hefaistos zvedl ruku a ukázal do chodby směrem, kterým měl namířeno, než mu na krku přistál meč.
Tím směrem si šel ty. Cos měl za úmysly s mým poddaným?!” zavrčel Lucifer a Hefaistos cítil, jak mu čepel prořízla kůži.
Chci znát všechny strany příběhu,” prohlásil. “Jestli se nepletu, je s ním následník trůnu, který byl křivě obviněn z vraždy předchozího krále.”
Tak na co sakra ještě čekáme?!” zastrčil Lucifer meč do pochovy. Potom Hefaista popadl za paži a začal ho vléct směrem, který mu byl ukázán.


>>>*♥♥♥*<<<


Nevěřil jsem vlastním očím. Před námi stál můj pán a vládce Lucifer. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se sem dostal, ale byl jsem rád, že ho vidím. Fakt, že byl tady, na povrchu, znamenal, že to, s čím tu máme dočinění patrně sahá mnohem dál, než jsem si původně myslel.
Moment!
Až teď jsem si uvědomil, že Lucifer není sám a taky to, že ten hlas, který jsem slyšel, vlastně nebyl Luciferův. Musel tedy patřit tomu, co stál vedle, ať už to byl kdo chtěl.
Kývl jsem k tomu neznámému hlavou a nadzvedl obočí.
Kdo to je?” zeptal jsem se.
Hefaistos. Zatím si nejsem jistý, jestli nám k něčemu bude, ale možná ano.”
Kapucák?” nadhodil jsem.
Ano, ale nemyslím si, že půjde proti nám,” odvětil Lucifer.
Ucítil jsem, jak mě něco tahá za rukáv. Podíval jsem se a uviděl jsem Kaila.
Kdo to je?” ukázal na Lucifera, když viděl, že má moji pozornost.
Lucifer, vládce podsvětí,” odpověděl jsem.
A co dělá tady nahoře?” vyzvídalo to pískle dál.
Neposlouchals?”
Ne,” prohlásil s takovou samozřejmostí, že to se mnou málem seklo.
Celá tahle aféra možná sahá dál, než se zdá. Je tu, aby nám pomohl.”
Hej,” vpadl nám Lucifer do debaty.
Ano?” nadzvedl jsem na něj obočí.
Nerad ruším, ale myslím, že bysme odsud měli vypadnout,” prohlásil sarkasticky.
Nemyslím,” ozval se poprvé od chvíle, kdy přišli, Hefaistos.
A to jako proč?” zeptal jsem se, než mě kdokoli stačil předběhnout.
Protože Merfeus má v plánu se sem vydat. Ví, že jste tady a bude to chtít skoncovat.”
Je nějáká šance, že se nám povede očistit Kailovo jméno?” musel jsem se zeptat, i když jsem tak trochu tušil odpověď.
Nevím,” prohlásil Lucifer.
Co by to znamenalo, kdyby bylo očištěno?” zeptalo se to pískle.
Znamenalo by to, že z tebe bude král,” oznámil mu Lucifer.
A Azi? Co by bylo s ním?” chtěl vědět.
Vrátil bych se zpět do podsvětí,” pronesl jsem tiše.
No ještě řekni, že bys radši zůstal tady?!”vyjekl Lucifer.
Jaký to tam je?” skočil nám do toho Kail, než jsme se do sebe stihli pustit.
Docela fajn. Občas trochu nuda, ale aspoň tam nikdo nepořádá revoluce a konspiračních teorií je tam pramálo,” odpověděl jsem popravdě.
A musíš se tam vrátit?”
Je to můj domov.”
A mohl by to být i můj domov?” zeptal se s nadějí v hlase.
A co trůn tady na povrchu?” neodpustil si Lucifer. Mně už se ale v hlavě začal rodit plán. Přeci jenom, to pískle jsem si oblíbil a pokud tu byla šance, že nebudu muset, nehodlal jsem se ho vzdát. Můj plán ovšem závisel na tom, jestli bude Hefaistos souhlasit. Znal jsme jej sice jenom chvilku, ale zdál se mi jako správný chlap, který by tu roli dokázal zastat.
Jo, plán to sice byl naprosto a totálně šílený, ale kdyby se nám to povedlo, tak by nemuselo dojít ani k žádné revoluci nebo něčemu podobnému. Všechno by proběhlo vklidu a zevnitř.
Možná by to šlo zařídit,” nadhodil jsem.
Jaký šílený plán máš tentokrát?” ušklíbl se Lucifer.
Možná ten nejšílenější, co jsem zatím kdy měl,” odpověděl jsem se stejným úšklebkem.
Tak povídej,” vybídl mě Lucifer a usadil se na kamennou podlahu trůnního sálu.
Taky jsem sebou plácl na zem a počkal, než tak učiní i Hefaistos. Kaila jsem si přitáhl na klín. Když jsme byli všichni usazeni, začal jsem.
Hefaiste, chceš být král?” zeptal jsem se.
Cože?” vykulil na mě oči. Než jsem ale stačil odpovědět, ozval se výbuch smíchu.
Tak tohle je ten tvůj plán?!” svíjel se Lucifer na podlaze v záchvatu smíchu.
Ano,” odpověděl jsem vzdorně.
Geniální!” vypravil ze sebe, než ho zase přemohl chechtot.
Nezapomínáte ale na Merfea?” vpadl do toho Hefaistos, který se konečně vzpamatoval z mé úvodní otázky.
No, to je další věc, na kterou se musím zeptat,” vzpomněl jsem si. “Ví někdo, jak ten Merf vypadá?”
Merfeus, ne Merf,” opravil mě Hefaistos.
Na tom nezáleží, ví to někdo, nebo ne?”
Ne. Známe jen jeho hlas. A i to jenom dva nejvýše postavení – Já a pak Ramorak.”
A to je zase kdo?” štěknul jsem.
Jeho pravá ruka. Já jako hlavní generál jsem jediná další osoba, která kdy s Merfeem mluvila.”
Ok. Je šance, že by se ho Merfeus zbavil?” zeptal se Lucifer.
No, myslím, že by se to ospravedlnit dalo. Například tím, že vás nedostane,” souhlasil Hefaistos.
Myslíš, že Ramorak přijde s Merfem sem? Nebo ho budeme muset vyčmuchat?” zeptal jsem se.
Ramorak Merfea opouští jenom, když předává rozkazy níže postaveným,” odpověděl Hefaistos.
Tak to by nemělo být zas tak těžký ho najít a zabít.”
Potíž je, jak ty dva vůbec nalákáme,” nadhodil jsem.
Navnadíme je,” prohlásil Hefaistos s pohledem upřeným na Kaila.
To snad kurva nemyslíš vážně?!” zařval jsem, když mi došlo, co má na mysli.
Nemyslím si, že je jiná možnost, Azraeli,” prohlásil Lucifer klidným hlasem.
Jestli tě to uklidní, tak tu návnadu můžeš dělat s ním,” prohodil Hefaistos.
Jo, to by mohlo vyjít, koneckonců, Merfeus jde nejen po něm, ale i po tobě.”
Jak to teda provedem?” zeptal jsem se.
To je jednoduché. Hefaistos bude předstírat, že vás oba zajal. Samozřejmě budete spoutaní jenom jako, ovšem, budu ti muset zabavit meč, to by nás prozradilo,” vysvětloval Lucifer.
Představa, že budu beze zbraní se mi vůbec nelíbila. Aspoň než jsem si uvědomil, že od našeho útěku z toho zmrzlýho hradu mám vlastně ještě jednu zbraň. Sáhl jsem za sebe pro rukavici, která byla zavěšená na mém opasku.
A co tohle?” zeptal jsem se a ukázal svůj úlovek Luciferovi.
Kdes to vzal?”
Kapucáci to měli v hradu,” odpověděl jsem prostě.
No, to je teď jedno,” zakroutil hlavou. “Ale mohlo by to fungovat. Budeš ji mít navlečenou a ruce spoutané za zády, takže to nebude vidět. A jakmile se strhne boj, tak dostaneš zpět i svůj meč.”
Ok,” souhlasil jsem.
Takže co teď?” zeptal se Hefaistos.
Teď? Teď půjdeme najít nějáký provaz, teda, pokud nemáš nějáký u sebe,” prohlásil Lucifer.
Náhodou mám.”
Tak v tom případě se přesuneme na nádvoří, vzhledem k tomu, že je to místo, přes které budou muset projít,” kývl Lucifer a vstal.
My ostatní jsme následovali jeho příkladu a pak jsme se vydali za Hefaistem, který narozdíl od nás znal cestu.


>>>*♥♥♥*<<<


Merfeus a Ramorak cestovali do hlavního města, protoře přeci jenom, poslali tam Hefaista a tedy to vypadalo, že pokud se něco bude dít, bude to tam. A to by nebyl Merfeus aby si to nechal ujít. A Ramorak, který ho vždycky doprovázel šel s ním.


>>>*♥♥♥*<<<


Seděli jsme v temném koutě nádvoří a čekali, až se vrátí Hefaistos, který byl vyslán hlídkovat a vyhlížet naši oběť. Já a Kail už jsme byli preventivně spoutaní, takže jediné, co zbývalo, bylo, aby nás Hefaistos vytáhnul na světlo a hra mohla začít.
Jenže čekání bylo dlouhé a já se nudil; Kail usnul. Obrátil jsem tedy svou pozornost na Lucifera.
Co víš o té rukavici?” zeptal jsem se ho.
Je to starodávný demonický poklad, který se ztratil před tisíci let,” odpověděl.
To je všechno?”
Ne,” připustil. “Povídá se, že jen ten nejsilnější démon je schopný ji použít. Démon, který je potomkem bohů. Kdokoli jiný by při pokudu o její ovládnutí zemřel. Než se ztratila, mnozí to zkoušeli a nikdy nikdo neuspěl. I já jsem byl připraven to vyzkoušet. Naneštěstí, nebo možná naštěstí, když o tom tak uvažuju, se ztratila den předtím, než na mě přišla řada.”
Jak může být démon potomkem bohů?” nechápal jsem. To přece nemělo žádnou logiku!
Lucifer si povzdechl. “Kdysi dávno, když ještě žádné podsvětí nebylo, bylo jenom nebe a andělé. Ale některým se tam nelíbilo a tak se urvali a založili svoji vlastní říši. Tito padlí andělé jsou ti bohové, o kterých mluvím. A pouze jejich potomci jsou schopni používat tuto zbraň.”
Ale já svoje rodiče vůbec neznám...”
To, že je neznáš nic neznamená. Je možné, že je někdy někdo zabil, aby jim zabránil v získání rukavice. Možná zjistili něco, co neměli. Nevím, já osobně jsem je neznal a to ty víš.”
Z další diskuze nás vyrušil Hefaistos. Ne, že by mi to vadilo, protože už jsem věděl dost.
Je tu?” zeptal jsem se.
Ano.”
Tak běžte,” popoháněl nás Lucifer, zatímco sám couval ještě víc do stínů, aby ho nebylo vidět.
No dyť jo,” brblal jsem, ale probuil jsem Kaila a nechal jsem Hefaista, aby nás odvedl na volné prostranství.
Tam jsme si klekli a Hefaistos držel konce provazů, které nás poutali. A takto jsme čekali, až dorazí hlavní aktér.


Uplynulo zhruba dvacet minut a já najednou zaslechl zvuk kopyt na dřevěném padacím mostě. Potom už to netrvalo dlouho a na nádvoří vjeli dva jezdci na koních. Ten první jel na obrovském vraníkovi a kousek za ním jel druhý na kaštanovém hnědákovi.
Napnul jsem svaly a připravil se k útoku. Doufal jsem, že se nám to povede vyřídit co nejdřív, protože jsem nechtěl riskovat, že se něco stane Kailovi. Nicméně, dokud nebyli dostatečně blízko, zaútočit jsem nemohl, jinak bych se prozradil a mohlo by se stát, že dorazí nějáké posily, což jsme nemohli potřebovat.
Jezdci dorazili k nám a sesedli.
Hefaiste,” pravil jeden, pravděpodobně Merfeus, “co to má znamenat?”
Můj pane, povedlo se mi chytit ty dva uprchlíky,” pravil Hefaistos a poklekl.
Výborně,” kývl Merfeus a pokynul mu, aby vstal. “Ušetřils nám tím hodně práce.”
BOOM!
Všichni jsme se otočili za zvukem, jen abychom zjistili, že byla spuštěna mříž a my uvězněni na nádvoří. A u páky, kterou se spouštěla, stál Lucifer.
Nebyl to sice ten signál, který byl smluvený, ale musím uznat, že to byl na Luciferově straně dobrý nápad. Takhle se sem nikdo hned tak nedostane.
Hefaistos, který stále ještě klečel, neváhal a přeťal pouta. A to byl můj hlavní signál. Sebral jsem svou katanu, která se válela – podle plánu – na zemi a vrhnul jsem se na Merfea. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, jak Hefaistos odtáhl Kaila z dosahu bitvy. A to bylo vše, co jsem vědět potřeboval.
Aktivoval jsem rukavici a švihl drápi v Merfeově směru. Ten, jelikož to nečekal, zareagoval pomalu, takže schytal pěkných pár šrámů v obličeji. Bohužel, nebylo to dost na to, aby ho to doopravdy vyřídilo a teď, když věděl, co se děje, bude to ještě těžší.
Pozvedl jsem katanu a čekal, co udělá, zatímco jsem z povzdálí slyšel třeskot zbraní o sebe, což mi prozradilo, že Lucifer se pustil do Ramoraka.
To ovšem můj boj nebyl, tak jsem se opět soustředil na Merfea. A právě včas, jelikož ten vystartoval ke mě, v ruce klasický meč. Zablokoval jsem jeho úder katanou a švihl drápy. To on bohužel čekal a byl schopný útok vykrýt dýkou.
Byl to ten typ protivníka, který sem nesnášel. Dost dobrý na to, aby mi dal zabrat, ale pokud neudělám chybu, tak ne dost dobrý na to, aby mě porazil. A to mě žralo!
Opět jsem zuřivě zaútočil a opět můj útok zablokoval. A tak to šlo pořád dál. Jeden z nás zaútočí, druhý zablokuje. Čas od času se jeden z nás pokusí o nějáký podlý trik, jenže oba máme dobré reflexy, takže to ani jednou nevyšlo.
A tehdy jsem pochopil, že jestli chci vyhrát, budu muset hrát nečistě. Nebyl to můj styl, ale tentkorát nebylo na výběr.
Znovu jsem zaútočil a když se naše zbraně setkaly, rozhodl jsem se začít hrát nečistě a jelikož Merfeus neměl zbroj, ale kapucáckou kutnu, vrazil jsem mu koleno do rozkroku. Ano, bylo to hodně podlý, ale jinak to prostě nešlo.
A tak když se v bolestech skácel k zemi, prostě jsem mu vrazil katanu do mozku. Chvíli jsem čekal, ale když jsem viděl, že je opravdu mrvtý, setřásl jsem ze zbraně krev jediným prutkým švihnutím a podíval jsem se na místo, kde Lucifer bojoval s Ramorakem.
No, bojoval... On tam stál s krvavým mečem nad mrtvolou a tlemil se jak blbej. No, šak co, hlavní je, že byli ti dva mrtví.
A pak do mě něco narazilo. A to něco byl Kail. S pocitem, že všechno bude konečně tak, jak má, jsem ho, aniž bych o tom přemýšlel, políbil.
Když jsem si ale uvědomil, co dělám, chtěl jsem se odtáhnout, což mi ale nebylo dovoleno, neboť se mi dvě ručky obmotaly kolem krku. No, a kdo jsem já, abych si stěžoval, že? Navíc, když jsem tohle ještě sám chtěl.
Ehm...” ozval se za námi Hefaistos.
Odtrhli jsme se od sebe a vrhli po něm tak hnusný pohled, že zaváhal. Pak se ale vzpamatoval a pravil: “Myslím, že bysme měli pokračovat v plánu, tohle můžete dělat i potom.”
Má pravdu,” připojil se k nám Lucifer, vláčejíc mrtvolu.
Kam je hodíme?” zeptal jsem se.
Do jedné z kobek,” prohlásil Hefaistos a sehnul se, aby drapl druhou mrtvolu, vzhledem k tomu, že já jsem držel Kaila.
Ok, kudy?” zeptal se Lucifer.
Tudy.”
Šli jsme za ním dovnitř do hradu a pak dál skrze několik chodeb a po schodech dolů. Potom další chodbou a byli jsme před setsakra masivními dveřmi.
Tady tudy,” řekl Hefaistos a sundal ze zdi velký železný klíč. Odemknul dveře a otevřel je.
Následovali jsme jej dovnitř a tam nás přivítaly zamřížované cely po obou stranách dlouhé chodby.
Hodíme je až někam dozadu,” broukl Hefaistos a kráčel až na konec chodby.
Chodí sem vůbec někdo?” zeptal se Lucifer.
Moc ne, občas sem někoho zavřou, ale většinou do jedné z předních cel. Nevím o nikom, kdo by se obtěžoval chodit až dozadu,” odvětil Hefaistos.
Došli jsme až k nejzasší cele a náš průvodce otevřel bránu. Potom tam společně s Luciferem hodili svá břemena a on bránu zase zavřel. Nebylo potřeba ji zamknout, protože to přece jenom byly mrtvoly, takže když bylo tohle hotovo, otočili jsme se a odpochodovali ze žaláře zase ven. Hefaistos za námi zamkl a pověsil klíč na skobu.


Stál jsem v přeplněném trůnním sále společně s Kailem a Luciferem a sledoval, jak nějáký mamlas pokládá Hefaistovi na hlavu korunu. Náš plán proběhl hladce a kdyby si Hefaistos neusmyslel, že musíme zůstat na korunovaci, už bysme dávno byli pryč. Bohužel, králi se neodporuje. A to ani když ještě král není...
Kolem nás se ozval jásot a já se znovu začal soustředit na to, co se dělo před trůnem. Maník odstoupil a Hefaistos se postavil a připravoval se, že osloví lid. No, to může, ale bez nás. Myslím, že už jsme na povrchu skejsli dostatečně dlouho. Až moc dlouho.
Pohlédl jsem na Lucifera a nadzvedl obočí. Odpověděl mi kývnutím, tak jsem se i s Kailem v náručí otočil a následoval svého vládce pryč ze sálu. Vedl nás do jedné z méně používaných chodeb, kde se zastavil a začal otevírat portál, který nás pošle zpět do podsvětí, tam, kam jako démoni patříme.
Objevila se před námi vířící fialová masa a my jsme jí prošli skrz, jen abysme se octli v trůnním sále démonického světa. No, vypadá to, že jsme byli konečně doma...

Žádné komentáře:

Okomentovat