Legendy Sindalu - Prvotní legenda

Než začneš číst:

Tato povídka byla napsána velice dávno a není nic moc. Možná se ti bude líbit, ale pokud ne, prosím, povídku neurážej. V době, kdy jsem ji psala, jsem na ni byla dost pyšná. Dnes, dnes bych ji asi napsala líp, ale stejně ji sem dám, tak jak je, abyste to mohli porovnat s mými lepšími pracemi.

Prolog

Sindal bylo prastaré město. Vládli tam mágové a magie tam byla denním chlebem každého. Mágové, kteří tam žili ovládali bílou magii. Byli ušlechtilí a pomáhali kde mohli... Ale naneštěstí nikdo nevěděl, že ve stokách pod městem se rozmáhají temní mágové a zabývají se draky a tím, že by chtěli město. Na povrchu v ulicích Sindalu si mágové žili svůj poklidný život a temný přízrak Destiny, nebo taky Osud, kul své pikle...

Osud stál před mohudnými železem pobitými vraty a pozoroval, jak se na jeho příkaz začala otvírat. Z temnoty se vynořil drak. Osud na něj upřel svůj ohnivý pohled a drak byl najednou krotký a poslšný. To Osuda potěšilo. Nakázal drakovi, aby zalezl zpátky do místnosti za dveřmi a mágům u rumpálu poručil dveře zase zavřít. "Funguje to!!" radoval se Osud. "Zítřejší noc se těm budižkničemům tam nahoře stane osudnou. Povoláme draky! Vypálíme to tam a na troskách starého Sindalu vybudujeme nové město! Nový Sindal. Temný. A zlo ovládne svět!!! Hahaha!!!! Raaaaaaaaawwwwwwwwwwrrrrrr!"

Jak Osud pronesl, tak se taky stalo. Následující noci se na Sindal a na nic netušící mágy snesl dračí oheň a so nesrovnali se zemí draci, to udělali temní mágové. Bílí mágové byli skoro všichni povražděni. Utéct a následně se skrýt se podařilo jen sedmi nejmocnějším.

Na troskách starého Sindalu byl vybudován Nový Sindal, temný Sindal. Hlavní město temnoty, která se od této osudné noci rozmáhala po celé zemi.

Skrytá nadeje

Uplynulo zhruba tisíc let od doby, kdy byl dobyt Sindal a temnota získala vládu nad světem.

Někdy v této době se daleko na severu narodilo dítě, které bylo předurčeno ke zničení temnoty. Byl to chlapec, jehož jméno bylo Jadis. Narodil se potomkům oněh uprchlých mágů, z nichž ten nejstarší pronesl ono proroctví, že se narodí hoch, kterému dají jméno Jadis a že on je klíčem k porážce temnoty.

Uplynulo dvacet let a z chlapce vyrostl statný mladík. Jadis se od malička učil zacházet se zbraněmi a kouzlit. Ve dvaceti se rozhodl, že opustí potomky mágů a vydá se za dobrodružstvím. Nikdo se ho nepokoušel zadržet, věděli, že je jejich jediná naděje na poražení zla.

Následujícího dne tedy Jadis vyrazil. Šel pěšky a poměrně na lehko. Na sobě měl tuniku, kalhoty a vysoké kožené boty. Kolem pasu měl meč a dýku. Nejprve se vydal na východ. Šel poměrně dlouho, ale po týdnu vytrvalé chůze došel na kraj neprostupného lesa. Jadis chvilku přemýšlel, jestli ho má obejít, nebo jestli se má prodrat skrz. Dospěl k názoru, že to vezme přes les. Vyrazil tedy. Čas od času si musel cestu prosekat, ale jinak to šlo celkem dobře.

Najednou se před Jadisem rozprostřela paseka a na ní se poklidně pásl sněhobílý jednorožec.

Setkání s jednorozcem

Když Jadis vstoupil na paseku, jednorožec se k němu obrátil, ale když poznal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, pásl se dá. Když Jadis tohle viděl, rozhodl se, že se zkusí přiblížit. Opatrně udělal pár kroků směrem k jednorožci, ale ten o pár kroků ustoupil a pronesl lidskou řečí: "Nepřibližuj se, nebo tě stihne zlý osud. Stejný, jako stihl mě. Dříve jsem nebyl jednorožec. V toho mě proměnil Osud. A všechny ostatní elfy zabil. Ze mě udělal jednorožce, abych byl navždy svědkem toho, co se s mým klanem událo." Jednorožec domluvil. "Ty jsi byl elf?" divil se Jadis. "Ano." odpověděl smutně jednorožec. "A nedá se ta kledba něják zvrátit?" zeptal se Jadis. "Je jen jeden způsob, ale ten je extrémě nebezpečný." pravil jednorožec sklesle. "Řekni mi o něm. Já se nebojím." prosil Jadis. "Ne, nechci, aby ses nechal zabít." odporoval jednorožec. "Já se smrti nebojím, řekni mi to." dohadoval se Jadis. "Tak dobrá, ale já tě varoval..." povtdechl si jednorožec a dal se do vyprávění: "Když nás temný stín Osud napadl ostatní zabil a mě se chystal zaklít, pravil, že jediný, kdo mě může vysvobodit je ten, kdo se nebojí vlastní smrti a jeho srdce zůstalo čisté. Ten někdo prý najde starý talisman Sindalu a díky němu může napravit to, co spáchal Osud. A on je taky jediný, kdo se mě může dotknout, aniž by ho stihla kletba. Když tehdy Osud dopověděl, co musel, pravil ještě, že takový člověk ale nikdy nebude existovat a kdákavě se u toho smál. Nejprve jsem doufal, ale pak mě naděje opustila. Jsi snad ty ten, o kom Osud mluvil?" Zakončil jednorožec své vyprávění otázkou s nadějí v hlase. "Myslím, že jsem to já." pravil Jadis. Přikročil k jednorožci a položil na něj ruku. "Ne!" křikl jednorožec, ale zbytečně, nic se nestalo, Jadis tam stál jako dřív. "Jsi to ty!" vzkřikl nadšeně jednorožec. Půjdu s tebou a pomůžu ti, pokud se mi chceš pokusit pomoci. Můžeš na mně jet, budeme rychlejší. A až budu zase elf, budu tvým společníkem na tvém putování." pravil jednorožec radostně. "Dobrá tedy." pravil Jadis, vyšvihnul se na jednorožce a společně vyrazili dál na východ hledat tajuplný talisman Sindalu.

Na jih

Jadis a Elleshar kráčeli chodbou, která jakoby neměla konce. "Jak dlouho můžeme už jít?" zeptal se Jadis Elleshara. "Ne víc, než deset minut." odvětil ten. "Mně to připadá jako věčnost..." namítl Jadis. "To proto, že je tu skoro tma." poznamenal Elleshar.

Vykročili tedy dál, když se před nimi oběvilo světélko. Uvažovali co to je, ale nevěděli... A proto se radši připravili k boji. Poté pokračovali v cestě. Po chvíli Jadis pronesl: "To světlo, co je před námi," "Co je sním?" zeptal se Elleshar. "Je to oheň!" sdělil Jadis. "Myslíš, že tam hoří?" otázal se Elleshar. "Nevím, ale prozkoumáme to." odpověděl Jadis. Vykročili tedy svižným krokem, kráčeli stále rychleji, až už skoro běželi... Když doběhli k onomu domělému ohni, spatřili dračí mládě, jak se sápe z vejce, a na zdi hořela pochodeň, to byl ten oheň...

Mládě na ně upřelo své jasně zelené oči a změřilo si je pohledem, poté k nim přihopkalo a svalilo se Jadisovi na nohy. Chvíly tam leželo a pak se mu suveréně po kalhotech vydrápalo až na rameno a tam zůstalo sedět a ani se nehlo i když se ho Jadis snažil sundat. Nakonec se rozhodl, že si dráčka nechá...

Chrám

Jadis a jednorožec měli za sebou již dlouhou cestu. Stále směřovali na východ. Tryskem ujížděli přes pole louky i lesy. Jen vesnicím a městům se vyhýbali. Ale tak jako tak věděli, že se o nich Osud nakonec doslechne. Jeli již zhruba měsíc, když se na obzoru něco zatřpytilo v záři zapadajícího slunce, které měli za zády. Bylo to moře. Za necelých deset minut dorazili na pobřeží. Tam je ovšem čekalo nemylé překvapení-Osudovi mágové temnot. "Jak se mohli dozvědět, že směřujeme právě sem?" zakřičel Jadis na jednorožce zatímco se vydali tryskem po pláži směrem na jih. "Pamatuješ, jak jsme projížděli tím lesem? Tak tam se mi pořád zdálo, že nás někdo pozoruje." zakřičel jednorožec v odpověď. "A ještě jsem se ti nepředstavil... Jmenuji se Elleshar." dodal ještě.

Jak tak ujížděli, nastala noc, což je nejlepší doba pro zlo a temnotu. Zatím měli alespoň jakýs takýs náskok, ale jakmile zašlo slunko, začali i ten malý náskok ztrácet. Hordy mágů se k nim přibližovaly. Po chvilince zajeli mezi hory. Před nimi se otevírala stezka plná zatáček a u křižovatky se Elleshar a Jadis rozhodli, že se schovají v chrámu bílých, který byl napravo a že Jadis vyčaruje iluzi jich samých, jak jedou opačným směrem. To by mohlo hordy temnoty zdržet.

Povedlo se, Elleshar a Jadis se bezpečně dostali do chrámu a mágové tmy se vydali na opačnou stranu. Nicméně oběma našim hrdinům bylo jasné, že mágové nakonec na jejich klam přijdou. "Musíme se odtud dostat nějákou cestou, která povede jinudy." pronesl po chvíly ticha Jadis. "Ano, to musíme." souhlasil Elleshar. Dali se do hledání a cestu našli. Byla to chodba ve skále za posuvným oltářem. Do chodby se dalo dostat dvěma způsoby: První byl, že se na oltář sešle kouzlo bílých mágů a druhý, že se oltář roztříští. Jadis se rozhodl pro první možnost-kouzlo mágů. Otevřela se před nimi chodba, vkročili do ní a ona se za nimi zase s třeskotem zavřela. Jadis vykouzlil světlo a společně vykročili chodbou do neznáma...

Talisman

Jadis a Elleshar pokračovali i s dračím mládětem dál chodbou. Kráčeli již bůhví, jak dlouho, když se před nimi v dálce oběvilo světlo. Bylo to denní světlo. Nedalo se to nerozeznat. Jadis a Elleshar, který teď vezl dračí mládě, které si Jadis pojmenoval Démon, se dali do běhu. Ale když doběhli k onomu světlu, čekalo je sklamání. Chodba byla zatarasená a ono světlo vycházelo malým otvorem mezi balvany. "Jsme v koncích." bědoval pronesl Elleshar. "Ne, nejsme." odporoval Jadis. "Ustup dozadu, aby tě případné kamení nezavalilo." poručil Ellesharovy. Ten ustoupil a Jadis začal kouzlit. Nejprve se nedělo nic, ale pochvíli se začaly kameny hýbat a cesta se postupně uvolňovala. Nakonec byla volná a Jadis spustil ruce. "Jdeme.!" zavelel a vykročil nově vytvořeným východem z chodby. Chodba ústila u starého hradu.

Jadis a Elleshar, který stále měl na zádech draka, se vysoukali z chodby a rozhlíželi se kolem sebe. Z celé zříceniny stála jen jedna věž. Rozhodli se, že se tam podívají. Teda, že se tam Jadis podívá a Elleshar s dráčkem zůstanou venku. Jelikoš byl ale Elleshar nepozorný, tak mu dráček nenávratně utekl. Nikdo se tím ale dlouho nezabýval...

Jadis tedy došel k bráně, která vedla do věže a vstoupil. S klepáním se nezdržoval. Pro jistotu měl připravený meč. Když vešel, slétlo se na něj hejno netopýrů. Když je rozehnal, spatřil, že před ním stojí krásná žena a na krku má onen talisman, který z Elleshara udělá zase elfa. Ona žena byla upírka.

"Co tu chceš?" vyštěkla na Jadise. "Ten talisman, co máš na krku." pronesl s ledovým klidem Jadis. "Dobrá, tak si pro něj pojď." a vrhla se na něj.

Bitva s upírkou

Upírka se vrhla na Jadise, který stačil jen tak tak uskočit. Jadis tasil meč a jak se odrážet upírčiny útoky. Upírka svého soupeře docela podcenila. Jadis byl velice silný soupeř. Její útoky lehce odrážel, občas se sice upírce povedlo mu uštědřit nějáký ten škrábanec, ale většinu útoků vykryl. Souboj meči trval dlouho, ale po nějáké době přešli na kouzla. Upírka začla s nějákými temnými kouzlíčky, jen aby si ho oťukala, všechna je vykryl. Pak ale začala sesílat opravdu mocná kouzla. Tak se jí Jadis přizpůsobil a začal metat ta nejsložitější útočná kouzla, která znal. Zabralo to. Po chvíly se mu podařilo upírku bleskem odhodit do kouta a velice pravděpodobně i zabít.

Poté Jadis k upírce přistoupil a sejmul jí z krku onen talisman. Zvědavě na něj pohlédl. Bylo v něm vsazeno pět drahokamů, každý jiné barvy.

Poté ho sevřel v ruce a vyšel ven.

Pod zem

Poté, co Jadis získal talisman, vydal se heldat zapomenuá kouzla, která byla ukrytá v kryptě. Nikdo ale nevěděl, kde ta krypta je. Nikdo, kromě mága, který žil pod zemí. Jadis se tedy rozhodl, že se za ním vypraví. Ale nejprve navrátil Elleshara do jeho původní podoby. Povedlo se o společně vyrazili hledat mága. Cesta jim zabrala více než měsíc. Byla úmorná a museli překonat poušť a ledovou pustinu. Na konci cesty byli tak zřítení, že vypadali jako žebráci. Jejich cesta končila u vchodu do nitra země. Bylo to uprostřed jungle mezi bažinami. Jadis a Elleshar se vypravili do nitra. Prošli dlouhou chodbou a v tom se na konci oběvilo světlo. Bylo stále jasnější, až je naprosto oslnilo. Pak se cosi semlelo a oni se ocitli v rozlehlé jeskyni. Uprostřed seděl Mág.

Mág a kouzla moci

Mág přistoupil k Jadisovi a Ellesharovi. "Vítejte v mém skromném příbytku." pravil. "Přišli jsme se tě na něco zeptat." vybalil to na rovinu Jadis. "Kde leží starověká krypta?" zeptal se rovnou Elleshar. "Ta krypta je už minulostí." odpověděl suše Mág. "Ale..." zajíkl se Jadis. "A co ta kouzla, co tam byla ukryta?" zeptal se Elleshar? "Tak kouzla...Hm...Ano, už si vzpomínám, kouzla jsem odtamtud odnesl, mám je já." prohlásil Mág. "A dáš nám je, abychom mohli zachránit Sindal?" zeptal se Jadis. "Dám, když odpovíte správně na mou hádanku. Poslouchejte:

Všechno žere, všechno se v něm ztrácí,
stromy květy, zvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty z ocele,
tvrdý kámen na prach semele.
Město rozvalí a krále skolí,
vysokánské hory svrhne do údolí.

Jestli mi odpovíte na tuto hádanku, dám vám ona starověká kouzla." rozhodl mág. "Něco podobného jsem už syšel" uvažoval nahlas Jadis. "Já taky." přidal se Elleshar. "A myslím, že znám odpověď." "Pozor, máte jen jeden pokus." varoval je mág. "Tak co, rysknem to, nebo si budem dál lámat hlavu?" zeptal se Elleshar. "Tak to řekni. Nic mě totiž nenapadá." souhlasil Jadis. "Dobrá. Odpověď tedy je: Čas." pravil Elleshar a pohlédl na Mága. Ten se začal usmívat a hrabal se ve svém plášti. Něco hledal. A to něco byly ony kouzla. "Tak tady jsou ty kouzla." podával mág Ellesharovi svitky. "Teď můžete jít a zachránit Sindal. Sbohem" Najednou se zablesklo, všechno se rozplynulo a Jadis s Ellesharem najednou stáli na kopci a dole pod nimi se rozprostíral Sindal.

Pád temného impéria

Byl večer a Jadis s Ellesharem se rozhodli, že s útokem počkají do rána, protože v noci mají temné síly největší moc. Rozhodli se, že zůstanou přes noc na kopci, kam je mág poslal. Rozdělali si ohýnek a usnuli. Následující ráno se Jadis probudil velice brzy. Jelikož k tomuneměl ještě příležitost, rozhodl se, že trochu prostuduje kouzla od mága. Ty svitky, kde byla kouzla od nepaměti zapsaná, byly dva. Jadis se tedy nakonec rozhodl, že jedno kouzlo provede on a druhé Elleshar. "Elleshare, vstávej." zatřásl mu Jadis ramenem. "Co je?" zamumlal Elleshar jakoby ze sna. "Ty kouzla, jsou dvě. Pro každého z nás jedno, tak si to pojď nastudovat." odvětil Jadis. "A tak jo." souhlasil Elleshar. Tak si sedli vedle sebe a ponořili se do svitků. Bylo poledne, když si už oba byli jistí, že kouzlo svedou.

Jadis a Elleshar stáli přímo před hlavní branou do Sindalu, když se k nim přihnal drak. Jadis ho hned poznal, protože to byl ten, co ho našel v chodbě a co jim utekl. Drak jadise jemě šťouchl čumákem a pak udeřil ocasem do brány. Ta se rozlétla. "Výborně, je čas na tvé kouzlo, Elleshare." pochvaloval si Jadis. Elleshar tedy pronesl kouzlo. Byla to mocná slova. Nikdo nevěděl, co se stane, když pronesou prastará kouzla moci. A proto to Jadise i Elleshara pořádně vyvedlo z míry. Aby taky ne... Nebe totiž zrudlo, jako nasáklé krví, šlehaly po něm blesky, které výsledně vypvořily něco jako bránu. A z té brány vylétali k údivu všech zlatí draci. A útočili na Sindal. A co se nestalo... Tam, kde vzplanul jejich oheň, tam se z nového Sindalu stával zpátky onen zapomenutý starý Sindal. Ale aby toho nebylo málo, tak se mágové temnot rozhodli to pokazit. Povolali svoje černé draky a včele s Osudem vytáhli proti zlatým drakům. "Jadisi, teď je čas na to druhé kouzlo." zařval Elleshar aby ho bylo vůbec přes draky slyšet. Jadis přikývl a přečetl kouzlo. Jakmile bylo kouzl vyřčeno, nemohlo nic už zhatit vítěztví dobra. Z nebe se snesl blesk, zasáhl Osuda a ten se skácel k zemi. Pádem Osuda ztratili černí draci kontrolu a rozprchli se do všech koutý světa. Zlatí draci pak už měli lehkou práci. Zničit mágy bylo jednoduché a pak se rozestoupili do kruhu kolem Trosek nového Sindalu a začali chrlit oheň. Z nového Sindalu se zase stal starý dobrý Sindal. Mezitím, co draci vraceli Sindal zpět, Jadis a Elleshar odešli.

Jadis a Elleshar žili mezi elfy, kteří se sem připlavili přes moře. A Sindal? Ten vzkvétal a právě v tuto dobu byl jeho zlatý věk. Nikdy to nebylo tak úžasné, jako prvních pár let po Osudově zániku. Ale lidé si Sindal stejně oblíbili. Bylo to nejvznešenější město, jaké kdy bylo vybudováno. Mágové se tam vrátili a chodby pod Sindalem byly zavaleny, aby se nestalo, že se tam zase usídlí mágové temnot.

Nikdo ovšem neví, co se doopravdy stalo s draky. Nikdo to totiž neviděl až do konce. Někdo říká, že zmizeli v záblesku energie, jiní říkali, že stávající Sindal je postaven z nich, že vydali sami sebe, aby mohl být Sindal. Je jisté jen to, že už nejsou. A ti černí? Na ty se pořádaly hony a postupem času byli draci vyhubení. Tedy až na jednoho. Onen dráček, co byl nalezen v chodbě, on byl jediný drak který přežil a to jen díky tomu, že se rozhodl, že chce poznat svět a opustil svět, ve kterém ležel Sindal.