Aktuality

Aktuality:

10-6-2016: Grimrock anglicky nebude, pro ty, co to chcou číst, tak na http://talesfrom-hell.blogspot.com to je. Tady anglicky nebude a tam nebude česky. Protože kdyby to bylo všechno na jednom místě, tak v tom budu mít guláš já, o vás ani nemluvě.

15. listopadu 2013

Kolekce starých jednodílných povídek


Než začneš číst:

Toto je kolekce mých starých jednodílných/krátkých povídek, které jsem se rozhodla všechny zveřejnit do jednoho článku. Uvědom si prosím, že většina z nich stojí za psí štěk a já si toho jsem vědoma.



HOOOWWWLLL!!!


Žil byl jednou jeden vlkodlak. A ten vlkodlak se rozhodl, že napadne krásnou slepou dívku na lavičce. Dívka v ruce držela růži a čekala. Jenže čekala marně. Na obloze vyšel měšíc, nebyl to úplněk, ale vlkodlakovi to nevadilo. Uměl se přeměnit i když uplněk nebyl. Ovšem musela být noc. A ta, i přes to, že měsíc na obloze již byl, měla nastat až za několik minut.

Noc přišla a vlkodlak započal proměnu. Po pár minutách se napřímil. Byl velký, černý a děsivý. „HOOOWWWLLL!!!“ zavyl. Byl to děsivý skřek. Dívka se otočila po zvuku. Když v tom prohlédla. Slepota byla pryč a ona spatřila vlkouška, jak se na ni vrhá. Její poslední slova byla: „Vkoušci utočí!!!“ Pak už byl jen vlkoušek. Cpal se masem dívky a mlaskal tak nechutně a nahlas, že to probudilo a následně zabilo celý svět.

A vlkoušek zbyl sám a nakonec i sám pošel...

>>>*♥♥♥*<<<

Zahrada divu


Zdálo se jí to jako sen, protože tam nikdy dřív nebyla...

Elis bylo 16 let, byla to elfka a procházela se nádhernou zahradou. Sice byl Leden, ale v zahradě všechno kvetlo. Kolem květin poletovali motýli a kolibříci. Nad hlavou se jí zvedala duha. Její konec zahaloval zahradu do duhových barev. Uprostřed zahrady bylo jezero s vodopádem. Vodopád byl dokonale průzračný a odrážely se od něj barvy duhy. Elis směřovala právě k tomu vodopádu. Když k němu došla, zpozorovala, že za ním stojí žena. Překrásná žena, která je celá v bílém. Stály naproti sobě, když se nebe zahalilo do černa a duha zmizela. Nebem se přihnali netopýři. A ne ledajací. Byly to krvelačné bestie. Elis zaječela, když jí jeden pročísl vlasy.

Tohle netrvalo dlouho. Netopýři utvořili utval a pod ním se zhmotnil zlý démon. Demon se jmenoval Sandro. Byl to nekromant a bratranec ženy, která stále byla zahalena clonou z vodopádu. Ale ne na dlouho. Jmenovala se Ahinsa a nebylo jí víc než 18 let. Vodopád se rozestoupil a Ahinsa po vodě přešla jezero. Zvedla ruce nad hlavu a pronesla několik slov, jimž Elis nerozuměla. V nebi se udělala díra a tou se do Zahrady snesl nádherný rudozlatý fénix. To Elis pořádně vyděsilo. Ahinsa si toho všimla jako jediná. Přešla k dívce a dala jí paži kolem ramen. Elis to, ani sama nevěděla proč, uklidnilo.

Fénix se vrhl na Sandra. Pohltil ho, aniž by někdo stačil postřehnout, jak se to přihodilo. Netopýři zmatini z toho, že už nemají svého pána, se vydali na cestu domů.

Zablesklo se a Ahinsa se skácela k zemi. Fénix zmizel a s ním zmizel i Sandro a celý ten temný příkrov. Znovu se oběvila duha. Elis poklekla k Ahinse. Dýchala, ale jen povrchně a mělce. A tu si Elis všimla tržné rány na Ahinsině boku. Elis, která na sobě měla dlouhou sukni, neváhala, roztrhala spodní část a ovázala Ahinse ránu.

Elis seděla u Ahinsy dlouho. Seděla tam tak dlouho, že už se začínala myslet, že se Ahinsa neprobere. Niméně, když byl už skoro večer, se Ahinse zachvěla víčka. Otevřela oči a Elis jí pomohla do sedu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se jí. „Snad ano. Díky tobě.“ odpověděla Ahinsa a o Elis se opřela. Byla vyčerpaná, ale jinak jí už bylo dobře.

Elis se rozhodla v Zahradě Divů zůstat. Později se dozvěděla, že Ahinsa je její sestra. Bylo to milé překvapení a to pro obě. Sandro byl pryč, takže se tam měly dobře. A ještě budou mít, protože elfové žijí velice, ale převelice dlouho.

>>>“♥♥♥“<<<

Vlkodlačí krev


Selien šla lesem. Na sobě černé oblečení - tuniku, kalhoty a vysoké boty. Byla noc a pršelo.  To se Selien líbilo. Stejně, jako se jí líbil ten temný strašidelný les. Až na jednu věc: Celou dobu měla dojem, že ji někdo sleduje.
Ozvalo se temné zavrčení. A to se Selien pramálo líbilo. Selien byla upír a to zavrčení se až moc podobalo vlkodlačímu. Vytáhla dýku a rozhlédla se. Nikoho ale neviděla. Šla tedy dál. A kam že šla? Správná otázka... Ale na tu vám nikdo nedokáž odpovědět. Prostě ji do toho něco nutilo. Teď plně připravená se bránit šla dál. Ale byla ostražitější. Jenže vrčení se přibližovalo. A bylo stále temnější. Když se najednou ozvalo přímo za Selien. Otočila se, ale nic neviděla. To ji velmi udivilo. Bylo to prapodivné, protože to vrčení slyšela pořád.
Selien se zaposlouchala pořádně, když vtom se ozvalo vrčení i z druhé strany. A tohle vrčení bylo ještě temnější Nebezpečnější a... vražedné. Selien se otočila a spatřila, jak se nad ní tyčí vlkodlak. Byl větší, než ona, ale kupodivu nebezpečně nevypadal. Pustili se do křížku. Selien se v průběhu boje dostala krev toho vlkodlaka do pusy, ale jelikož nad tím nepřemýšlela, tak ji spolkla. Mělo to zajímavý účinek. Stačilo jediné seutí a vlkodlak se zhroutil. Selien tam stála nad jeho tělem, ale v tu chvíly začalo svítat. Než se Selien stačila pohnout, dopadlo světlo na ni. A, světe div se, nic se nestalo. Vlkodlakova krev měla ten účinek, že se Selien stala odolnou proti světlu.
Ale to se znovu zvalo to původní zavrčení a tentokrát Selien něco kouslo do nohy. Selien se podívala co to je a neudržela se a začala se smát. Bála se malého pejska. Vzala pejsa do náruče a pokračovala dál svou cestou, kterou teď ozařovalo sluneční světlo...
>>>“♥♥♥“<<<

V pasti:

Dvanáctiletá Keisi s maminkou se právě nastěhovaly do toho starého domu na kopci na okraji města, teda spíš městečka, podobného vesnici, Fear. Dům je obrovský a Keisi připadá ponurý a strašidelný.
"Keisi, pomoz mi prosím s touhle krabicí." volala maminka z předsíně. "Už jdu." zavolala Keisi v odpověd. Společně pak dotáhly krabici až do kuchyně, kam byla určená. "Už sis vybrala, který pokoj bys chtěla?" zeptala se maminka. "Ne, nevybrala. Připadají mi všechny strašně ponuré." odpověděla Keisi. "A co ten podkrovní? Když se tam uklidí a dají se tam záclony, tak to tam bude pěkné." navrhla maminka. "Tak jo." souhlasila odevzdaně Keisi.
Celý den Keisi a maminka stěhovaly bedny, nábytek a poklízely. K večeru bylo konečně všechno hotovo. I Keisin pokoj.
"Pojď na večeři." zavolala maminka z kuchyně. "A co máme?" zavolala Keisi v odpověď. "Řízky." odpověděla maminka. "Skvělý." zajásala Keisi. "Hned jsem dole." Večeře proběhla poklidně. "Co budeš dělat zítra?" zeptala se mamnka. Byly prázdniny. "Jetě nevím." odpověděla Keisi. "To nevadí, tebe určitě něco napadne." usmála se maminka. "Mám dneska noční, tak už budu muset jít." řekla maminka. "Zvládneš to tady sama?" strachovala se. "Ano mami, to nebude problém." odpověděla Keisi. "Tak dobře." odpověděla maminka. Pak se rozloučila a vyrazila do práce.
Keisi zamířila do svho pokoje a rozsvítia. Pokoj zalila nazlátlá záře lampy. Keisi si vytáhla papír a tužku a pustila se do kreslení. Po chvíli něco přistálo na okně. Zrovna v momentě, kdy Keisi kreslila pusu. Zvedla se tedy a opatrně se plížila k oknu. Zastavila se vedle okna a nenápadně vykoukla. Ale jediné, co viděla, byly chvějící se větve a míhající se stíny. Keisi se trochu bála, ale stále si dokázala zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum. Vydala se pozamykat dveře a zabednit všechna okna. Pak se zase vrátila do svého pokoje. Zamkla se tam. Pak se vrátila ke svému kreslení. Dlouho byl klid, ale pak se nějáký zvuk ozval z temného kouta za skříní přímo v Keisině pokoji. "Sakra, jsem to ale vůl. Vždyť sem mohl někdo vlézt, když jsem zmykala a zabeňovala dole" ulevila si Keisi. Zamířila za zvukem, ale v tu chvíli se ozval jiný zvuk. Někdo vytáhl klíč ze zámku. Keisi se tam otočila a spatřila neznámého muže v masce. Ona to vlastně ani maska nebyla, byla to jen kšiltovka stažená hluboko do čela. Pak si ji sundal. Z pobudy, za kterého ho Keisi považovala, se vyklubal sympatický asi patnáctiený kluk. "Posílá mě tvá mamka, abys tu nebyla sama. Jmenuji se John a je mi patnáct. Řek jsem si, že tě trochu polekám." vysvětlil to.
Nakonec se Keisi s Johnem velice skamarádili a později splu začali chodit. Ještě později se vzali a měli spolu tři děti.

>>>“♥♥♥“<<<

Kopni si:

Franta stál na střeše školní budovy a pohvizdoval si. Tu ho najednou spatřil školník: "Okamžitě z tama vypadni, nebo zavolám policii!" A to se Frantovi pranic nelíbilo. "A neslezu, snažím se tu meditovat." zavolal v odpověď Franta. "No počkej!" zahrozil školník a zmizel na chvíli za roh školy. Fanta si znuděně sedl na komín a začal si znovu pohvyzdovat. Rozhovor se školníkem byl příjeným spestřením. Tu se ozvala šleha jak z děla. Franta se zvedl a přistoupil k okraji střechy. Podíval se dolů a uviděl školníka ležet dlouhýho jak širokýho na zemi. Přes břicho mu ležel žebřík. "Tak to je gol, školník slítl ze žebřa." Franta se začal neovladatelně řehnit. "Pane školník, co tam děláte?" volal dolů. "Co asi?" zařval nasraně školník. "Já vám pomožu." řekl Franta. Vzal provat, po kterém nahoru vyšplhal, spustil ho dolů a sjel po něm jako blesk. Dole se zadíval na školníka. "Co čumíš? Pomoz mi vstát a pak si místo hádek dáme karty." poradil mu školník. Franta mu tedy pomohl na nohy a pak se zeptal: "A budu si moct kopnout?" "No tak jo. Kopni si." řek mu na to školník. Franta tedy přešel za školníka a pořádně ho nakopl.

>>>“♥♥♥“<<<

Létat

Každý si někdy přál létat. A každý z toho časem vyrostl. Každý kromě mě. Létání bylo totiž to poslední, co mě drželo při životě. Ta myšlenka na to, na tu volnost...
Proto jsem také často vyhledával vysoká místa. Například kostelní věže, nebo vysoké hradby, které se táhly okolo města, ve kterém jsem žil.
Pohlédl jsem do hlubiny, která se pode mnou rozprostírala a pak nad sebe, kde se vzduchem prohánělo hejno ptáků. Usmál jsem se a uvažoval jsem, jestli budu andělem, který bude moci létat, až skočím. Ano, byl to naprosto šílený nápad, ale mne už tu vlastně nic nedrželo...
A tak jsem skočil...
Jenže jsem nikdy nedopadl, protože se kolem mne ovinuly silné paže a mohutná černá křídla pročísla vzduch. Věděl jsem kdo to je, ale to přece nebylo možné! Byl mrtvý!
Pomalu jsem otočil hlavu, abych na něj viděl a úžasem jsem nebyl schopen slova... Opravdu to byl on, poznal bych ho kdekoli, i když vypadal jinak! Kdysi krátké vlasy mu sahaly po pás, byl oděný celý v černém, místo v modré, kterou obvykle nosil a z lopatek mu vyrůstala obrovská černá křídla. Křídla, která byla blanitá!
"Přišel jsem si pro tebe," usmál se na mě a otočil si mě v náručí, abychom se konečně mohli obejmout. Po tak dlouhé době.
"To je dobře..." zamumlal jsem a stiskl ho pevněji. Nehodlal jsem ho již nikdy pustit.
"Ale nejsem to, co si myslíš, že jsem."
"I kdybys byl třeba samotný vládce Pekel, je mi to jedno, hlavně, že budeme spolu!" zašeptal jsem mu do ucha.
Jenom se ušklíbl a máchl mohutnými křídly.
Takže i šílený nápad, jako byl ten můj, nakonec vyústil přesně v to, co jsem si přál... Pomyslel jsem si a nechal svého milého, aby mne odnesl třeba až na samý okraj světa...

Žádné komentáře:

Okomentovat